Bylo to na jaře roku 2000, po dvou letech zase v Mexiku, celí nadšení jsme vyrazili z letiště na sever a zalehli na noc u Pachucy. Ráno jsme nemohli dospat, jak jsme se těšili na první slunečný den a první lokalitu – Mammillaria humboldtii. Toho dne se nám o velmi silné prožitky postaral Vojta Myšák, zvaný Náčelník přes kulér. Kulér je termín od Pavla Pavlíčka pro cestovní chladničku. Do tepelně izolované nádoby je třeba každý druhý den nakoupit 5 kg ledu a mnoho piv. Vojta má kulér na starosti a byl do této čestné náčelnické funkce zvolen zcela jednomyslně, protože sám pivo vůbec nepije. Zato s ním cloumají jiné vášně, jak v zápětí uslyšíte.

Zvesela jsme stoupali a klesali v našem VW busu po teraserii a zvolna se blížili k udanému místu. Prašná cesta se vinula horami, jaké snad jsou jenom v Hidalgu. Místy byla vystřílená dynamitem do skály a v šílených zatáčkách obtáčela na jedné straně těsně skalní stěny a na druhé straně přecházela bez krajnice do zcela kolmé, bezedné propasti. Nálada v autě byla výborná, a tak někdo zezadu zavolal na Vojtu, který seděl za volantem: „Vojto, tady je to na kilo!“

Vojta patří mezi ten zvláštní druh lidí, který v takovéto situaci nezaváhá. Okamžitě sešlápl plyn a už bylo na tachometru bezmála 90 km za hodinu. Než jsme se stačili vzpamatovat, auto dostalo smyk… Bylo to vlastně šest smyků, tři napravo a tři nalevo, zadní kolo nad propastí. Těch několik dlouhých vteřin si budeme pamatovat do konce života.

A poučení? Žijte tak, jako by každý den vašeho života byl ten poslední. Ale pozor, nespěchejte. Až budete ležet dole pod srázem, budete mít už času dost.