Začínalo to docela nevinně

Zemi postihly povodně a někteří z nás zachraňovali holé životy nebo alespoň části sbírek a skleníků. K těm druhým bohužel patřím i já. V následujících obrázcích můžete sledovat přeměnu mé v pořadí již třetí sbírky v životě v trosky a „poušť“.

Ale pršelo a pršelo…

Dnes jsem v paradoxní situaci, kdy mám za sebou zhruba čtvrt století kaktusaření a začínám úplně od začátku. A to tak totálně, že i zahradu, skleníky a celé zázemí začínám budovat na zelené louce znovu, z dosahu všech přírodních pohrom (snad).

Pak tenhle nepatrný potůček přinesl vlnu

Tak tady sedím a bilancuji: první sbírku jsem založil jako žáček základní školy a vydržela až do nástupu na vojnu. Druhá přišla po vojně a skončila po revoluci, kdy bylo třeba věnovat všechen čas budování vlastní živnosti. Po pár letech se ale kytičky přihlásily znovu o slovo – bez nich to nejde. A v loňském roce jsem začal plánovat, že si ke své čtyřicítce dám cestu do Mexika, abych konečně viděl naše kytičky v jejich ráji.

Voda opadla - a to je výsledek

A teď stojím na zelené louce a přemýšlím, kde začít znovu. A to samozřejmě vím, že jiní dopadli mnohem hůř, přišli i o bydlení nebo práci, ale řeknu vám, je to slabá útěcha, když si vzpomenu, jak jsem týden lovil kytky z trosek skleníku a ony pak stejně všechny shnily. Stejně to nevzdám, do jara vyřídíme formality a začnem dělat plány prvního skleníku. Nějaké kytičky už zase mám, něco zbylo doma, výsevy v domácím prostředí už také běží. A třeba zbyde čas i na to Mexiko.

Všem přeju, aby nemuseli řešit podobné problémy a aby kytičky rostly do krásy a květů.