Jestliže
kaktus ve svých představách personifikujeme,
jistojistě se nám v mysli zjeví bodrý,
přitloustlý a mírně flegmatický človíček,
kterému je jakýkoliv pohyb (neřku-li rychlý)
na obtíž a přesun kdykoliv a kamkoliv zcela
zbytečný. Největší slastí pro něj je
pohodlí (byť v poněkud prostých poměrech) a
nekonfliktní, velmi skromný, leč poklidný
život. Málokdo si kaktus představí jako
ostrého loktaře schopného vytlačit a
vyšťouchat své konkurenty. I tak se ale
kaktusy za určitých podmínek chovají a je s
podivem, jak razantně dokážou na
příhodnějších stanovištích méně
průbojné druhy převálcovat. Kaktusy u
protinožců
Austrálie Pomalu by se mohlo
zdát, že má v tomto ohledu poněkud smůlu.
kterýkoliv druh zavlečený do australské
nepůvodní rostlinný či živočišný
přírody si tu čas ji zcela zaplaví, až je z
toho najde volnou niku. Za krátký národní
státní ozbrojené složky. Tak to bylo s
katastrofa, proti které zasahují divokými
volskými, ale také s kozami, a dokonce s
kaktusy. králíky, skokany Původní záměr
vysadit plantáže určené pro sklizeň plodů i
k pokusům s chovem červce nopálového
(Dactylopius coccus), jehož cílem bylo
získávání přírodního červeného barviva,
skončily fiaskem nejen proto, že se nesetkaly s
patřičným přestaly ekonomickým efektem, ale
také proto, že kaktusy jaksi poslouchat.
ZLODĚJE
I INVAZIVNÍ DRUHY DĚLÁ PŘÍLEŽITOST
Vidíme-li úspěšnost invazivních
druhů kaktusů v suchých oblastech
Starého světa, snadno nás napadne
vysvětlovat to jejich účinným
přizpůsobením prostředí. Kaktusy se
šíří na úkor trav a bylinek, tak to
asi bude tím, že dokážou lépe
vzdorovat suchému prostředí, ne? Copak
to tak nechodí i u nás? Evropa je
nejspíš nějakým holubičím
kontinentem – jak z naší přírody
každý dobře ví, jsou naše prostá
luční kvítka způsobná, galantní a
neagresivní, a tak si na ně troufne
každá cizozemská řimbaba vyzbrojená
jedy, dlouhým kořáním, rychlým
růstem a ještě rychlejším
rozmnožováním. Naše kopretiny,
třezalky, mateřídoušky, pryšce a
zvonky určitě nemají k invazi
patřičné vybavení. Copak bychom si
mohli představit, že by právě ony
tvrdě opanovaly prérie Divokého
západu, plné tak agresivních
pistolníků, jako je vlčí bob (Lupinus
polyphyllus)?
Taková úvaha jde dobře dohromady s
představou, že všechno zlo pochází z
ciziny, že co je české, to je hezké a
že sobě ježek kadeřav. Ale je to
složitější. Zrovna ta třezalka
tečkovaná (Hypericum perforatum) a
pryšec obecný (Euphorbia esula) jsou v
Americe a v Austrálii stejným
postrachem jako tady vlčí bob či
celík kanadský (Solidago canadenis).
Najednou začne být velmi důležité,
že třezalka má fototoxiny, takže ji
tam nic nežere, a pokud přece, tak se
ten klokan po nezvyklém obědě opálí,
oteče a umře, a pokud neumře, tak si
příště rozmyslí třezalku žrát.
Naše druhy u nás nejsou expanzivní
prostě proto, že svou invazi
absolvovaly už dávno (nejčastěji brzo
po konci doby ledové). Adaptace k invazi
mají, ale jsou nenápadné, protože se
neprojevují.
Konečná moralita tu je, ale je jiná,
než jsme možná čekali. Není to tak,
že čím silnější drápy, zuby, jedy,
lupeny a kořání, tím je druh lépe
vyzbrojen a agresivnější při invazi.
Každý druh je nějak adaptován a
jestli mu to pomůže k úspěšné
invazi, záleží jen na tom, jaké
prostředí se mu přinatrefí. Najděte
prostředí ideálně vhodné pro
svatojánky, lilie zlatohlavé, jasoně,
rosničky či rosnatky, protěže,
orchideje, skřivánky či penízovky
sametonohé, a to prostředí dosud jimi
nekolonizované, dovezte je tam – a
nestačíte divit. Zloděje, lupiče,
samovládné tyrany i invazní druhy
nedělá výzbroj či nadání, ale
příležitost. |
V aridních krajích centrální
Austrálie i v klimaticky poněkud
příznivějších oblastech na východě země
způsobily kaktusy nečekanou invazi do
původních ekosystémů pomalu rostoucích
dřevin a lučních společenstev. Jasně
ukázaly, že tam, kde nejsou přirození
konzumenti a škůdci, dokážou velmi rychle
obsadit obrovské plochy. Neprostupná opunciová
křoviska jsou nebezpečná již při výšce
půl metru. Vytvářejí boční odnože a
zahušťují porost natolik, že je pro větší
savce neproniknutelnou překážkou. Obrovská
produkce semen, která opět není nikdo navyklý
konzumovat ve velkém, jako je tomu v pravlastech
amerických, dává šanci k množení populace
téměř geometrickou řadou. Na mnoha plochách
v Austrálii musela nakonec zasáhnout účinná
chemie a soustavný boj farmářů.
Kaktusy na
červeném ostrově
Nopály (rod Opuntia;
pravděpodobně zejména druhy Opuntia
ficus-indica a Opuntia amylacea) přivezl na
Madagaskar r. 1769 hrabě de Modave z Reunionu.
Rychle se v nesmírném množství rozšířily
po celém jihu ostrova a na některých místech
vytvořily neprostupné porosty. Roku 1924 byl na
Madagaskar a Reunion ze zoufalství introdukován
červec nopálový. Francouzi, kteří tehdy
ostrov spravovali, vysadili červce nejprve v
hlavním městě Antananarivu, kde zničil
kaktusy rostoucí v městských příkopech. Pak
ho odvezli i na jih, do okolí Toliary. V
několika letech se široce rozšířil a dostal
se až do země Antandroů (tj. téměř
doprostřed ostrova). Fantasticky se rozmnožil a
opuncie likvidoval s takřka gangsterskou
vehemencí.
Vítězné tažení kaktusů se
tím však zažehnat nepodařilo. Jak už to v
přírodě chodí, zdecimování nopálů mělo
pochopitelně za následek i prudký úbytek
červců. Rostliny se po čase zmátořily a dnes
jsou na jihu ostrova opět velkým problémem. I
když je druhá invazní vlna přece jen
mírnější a pozvolnější, lze jí čelit jen
s obtížemi, neboť místní lidé si mezitím
zvykli i na přínosné stránky přítomnosti
kaktusů. Užívají je jako neprostupné
oplocení svých políček a opunciové plody se
staly součástí jejich jídelníčku. Původní
druhy didiereí či pryšců pokládají za
neužitečný plevel a odstraňují je, aby
získali místo pro kaktusy a sisalodárné
agáve (taktéž americké provenience).
Už i stará
dobrá Evropa
Slabikářovým příkladem
„neposlušnosti“ kaktusů a sukulentů jsou
poměrně rozsáhlé oblasti Pyrenejského
poloostrova zarostlé na mnoha zemědělsky
nevyužívaných plochách rostlinami Opuntia
ficus-indica či Agave americana. Mediteránní
charakter klimatu kaktusům báječně vyhovuje,
o čemž svědčí existence mnoha pěstíren
kaktusů na území Španělska (největší
množství a plochy se nacházejí na
Kanárských ostrovech).
V našich podmínkách naštěstí
nešla a nikdy nepůjde invaze kaktusů na
plochách s původními společenstvy do
takových rozměrů jako třeba ve Španělsku
či na Blízkém východě. Přesto se i zde, v
klimatických podmínkách pro kaktusy
nepříliš příznivých, mnoha jejich druhům
ve volné přírodě celkem daří. První pokusy
o introdukci provedl neznámý nadšený amatér
už před několika desítkami let na skalnaté
jižní stráni hory Lovoše nad Lovosicemi.
Šplháte po stráni mezi kavyly a diviznami –
a najednou hele! Ze skalní rozsedliny trčí
šišaté placky opuncií. O tom, jestli jsou v
našich podmínkách tyto experimenty
přípustné, lze polemizovat. Na jedné straně
to těžko lze striktně zakazovat, to by si
našinec připadal jako fundamentalistický blb
– je jasné, že k masovému rozšíření
opuncií u nás nikdy nedojde, kaktusy jsou v
našich podmínkách přece jen něco zásadně
jiného než bolševník (Heracleum
mantegazzianum) či křídlatka (Reynoutria sp.).
Na druhé straně ale – co má opuncie co
dělat na české stepní stráni, najmě v
rezervaci?
Druhý experiment je daleko
rozsáhlejší, ale ekologicky možná ještě
neškodnější. Má ho na svědomí náš
společný dobrý známý, jehož jméno ale
neprozradíme, ani kdyby nás mučili. Při
stavbě královéhradecké dálnice nedaleko
Čelákovic vznikl na jednom místě vyprahlý
erozní svah s jalovou půdou bez vegetace,
ekologicky celkem bezcenný. Tam náš kolega
vysadil asi před patnácti lety devět druhů
zimovzdorných kaktusů (obr. na této straně).
V prvních letech po výsadbě několik druhů
zmizelo, protože se neujaly, ostatní se však
začaly pěkně rozrůstat a dnes se udržují
již na ploše řádově 250×10 m. Ale co je
nejdůležitější: objevily se tam dva druhy
nové! Nešlo samo sebou o vznik nových druhů
– prostě si toho místa všiml nějaký
další kaktusář, pár rostlin si odnesl a
jiné tam na revanš přisadil. Začalo tam
fungovat něco jako kaktusářský bleší trh.
|
