NOTOCACTUS
ARECHAVALETAE (Speg.) Herter var. LIMITICOLA
Ritt.
Notocactus arechavaletae
(Spegazzini) Herter var. limiticola
Ritter, Kakteen in Südamerika, 1: 164, 1979
Parodia ottonis (Lehm.)
Taylor, The European Garden Flora, 3:
257-265,1987, pro parte ???
„Limiticola“ znamená
„hraniční, obývající hranice“ a
označuje místo nálezu, protože typová
rostlina byla nalezena v hraniční oblasti
Brazílie – Uruguay.
Popis
Stonek stlačeně kulovitý, svěže zelený,
asi 80 mm široký, 40 mm dlouhý; žeber 8-9, na
bázi až 20 mm širokých; areoly 1-2 mm
široké, prohloubené, meziareolová vzdálenost
10-12 mm. Okrajových trnů 7-9, světle žluté,
5-15 mm dlouhé, k tomu několik malých
štětin na horním okraji areoly; středové
trny 3, červenohnědé, 20-40 mm dlouhé,
nejspodnější nejdelší. Květy 60 mm dlouhé;
květní trubka asi 15 dlouhá, se světle
zelenými šupinami, šedou vlnou a hnědými
štětinami; okvětní lístky citrónově
žluté, lesklé, až 6 mm široké a 25 mm
dlouhé; čnělka bělavě žlutá, 14 mm
dlouhá, s 10 purpurovými rameny blizny;
tyčinky dole purpurové, nahoře žluté. Plod
nazelenalý, 15 mm dlouhý, 10 mm široký,
zčásti se šupinami s šedohnědou vlnou a
štětinami. Semeno černé, zvonovité.
Variety a formy
F. Ritter popsal ve svém díle o kaktusech
„Kakteen in Südamerika“ několik variet N.
arechavaletae – kromě var. limiticola
to byly ještě var. alacriportanus, var. aureus,
var. buenekeri, var. horstii,
var. nanus, var. rubescens.
Kromě variet, popsaných
Ritterem, známe ještě několik dalších,
nepopsaných: var. convexicostatus, var. cunapiruensis,
var. grandicostatus, var. horridispinus,
var. pantanoensis, var. segredoensis.
Na některé z nich je ale pohlíženo jako na
zástupce okruhu N. ottonis.
Výskyt a rozšíření
První rostliny nalezl F. Ritter v roce 1965
společně s L. Horstem u Livramenta, tj. na
hranicích Uruguaye a brazilského státu Rio
Grande do Sul. Typová rostlina má Ritterovo
polní číslo FR 1415.
F. Ritter nebyl sám, kdo var. limiticola
sbíral. Je možné uvést polní čísla
dalších sběratelů, kteří rostliny na
různých lokalitách sbírali: W.-R. Abraham
(WRA 75), N. Gerloff (Gf 294, 299), K. Herm –
I. Horst (H 8), A. Hofacker (AH 123, 125), L.
Horst – W. Uebelmann (HU 179, 1318, 1405), K.
H. Prestlé (PR 211), F. Stockinger (356, 410).
Rožšíření variety je na jihozápadě státu
Rio Grande do Sul (Brazílie) a severozápadě
Uruguaye – jedná se ale jen o poměrně malý
areál v okolí měst Livramento (Brazílie) a
Rivera (Uruguay).
Poznámky
Ve sbírkách můžeme nalézt po tímto
jménem rostliny s různým vzhledem. To ale
ostatně neplatí jen pro tuto varietu, ale
obecně i pro další rostliny N.
arechavaletae. Přitom nelze vždy mluvit jen
o záměnách rostlin (k čemuž svádí
vzájemná podobnost), protože existuje i
přirozená variabilita rostlin. Např. u var. limiticola
je známý nález s polním číslem HU 179
(sběr z roku 1982), který má extrémně
tmavou epidermis a hnědé až hnědočerné
otrnění, zatímco běžně má var. limiticola
světlejší epidermis a trny nažloutlé až
hnědé.
- Literatura
- Gerloff N.,
Lück H.-D., Notocactus, 7: 30, 1987
- Gerloff N.,
Neduchal J., Stuchlik S., Notokakteen -
Gesamtdarstellung aller Notokakteen, p.
45, 1995
- Neduchal
J., Notocactus-Bilanz 1998, p. 3, 1999
- Stuchlík
S., Notocactus arechavaletai Spegazzini a
jeho variety, Kaktusy, 23: 123-126, 1987
- Stuchlík
S., Notocactus arechavaletai (Spegazzini)
Herter, Minimus, 24:3-19,1993
Pěstování
N. arechavaletae a jeho variety
nepůsobí potíže při pěstování, což
platí také pro varietu limiticola.
Rostlinám prospívá spíše pařeniště, ve
kterém mají více uzavřený prostor
s vyšší vzdušnou vlhkostí, a pravidelná
mírná zálivka. Množení je možné provádět
odnožemi nebo semeny, přičemž ani jeden
způsob není problémový; malé rostlinky, ať
již semenáčky nebo odnože, dobře rostou, i
když jejich růst není nijak překotný.
Dáváme pozor na ztrátu kořenů, protože tak
jako vesměs všechny rostlin řady Paucispini
rovněž i N. arechavaletae a jeho
variety tvoří nové kořeny neochotně.
Importní rostlinu HU 179
fotografoval ve vlastní sbírce autor textu S.
Stuchlík.
|
