Pokračujeme k nevábnému Ixmiquilpánu, který jsme si ochutnali před čtyřmi lety. V paměti mně utkvělo sousoší Dona Quijota a Sancho Panchy. A prach. A to tu zůstalo. Projíždíme ulice a uličky. Jejich prach proniká do otevřených obchodů na vystavené zboží. Stačí koupit.

 

Zaparkujeme a vyrážíme na obhlídku. Jde nám o hlavy, možná i mozky. Ty nezvyklé slunečnímu teroru, vzpírají poslušnost. Hledáme jim přikrývky. Na místním plném prázném tržišti se stáváme pozorností. Je plné zboží, ale téměř bez zákazníků. Zkoušíme sombrera. Několik desítek sombrer. Za aktivní asistence několika obchodníků. I těch se zeleninou. Konečně se na našich hlavách něco uvelebí. Tržiště nám mává. V jejích očích máme jistě pěknou ranu. O kus dál kupujeme nezbytný barel vody a pokračujeme. Z nostalgie stavíme za městem u restaurace El Amigo na oběd. Syce sytí, ale s pocitem, že ztratila na slávě i lesku, odjíždíme.

 

Luboš se zabydluje na zadním sedadle a začíná plnit funkci provianťáka. Mně zůstal volant a Baron z Malíkova se ujal velení. Stačí zavolat: „Dochtore, pít!” A doktor ví, co má dělat. Točím volantem jakoby měl být ukroucen, ale to vyžadují okolnosti kopců kolem.

 

Nedá se nezastavit u Puente Taxquillo. Pod ním protéká řeka hlubokým kaňonem. Na strmých srázích se usadily kaktusy. Cereusovité stromy, Opuncia imbricata, Theocactus leucanthus a další rostliny. Srázy kolem řeky dávají tušit dalším objevům.

Theocactus leucanthus před Zimapánem

Jen o pár kilometrů dál Dochtor řve, abych zastavil. Nad silnicí září žluté květy. Thelocactus leucanthus. Těsně vedle silnice jsou stovky kvetoucích rostlin. Jednotlivé i trsy, všechno plné květů. Auta jedoucí kolem, nás mají za blázny. Chlapi na kolenou a fotí si odporné pichláče.

 

Přejedeme kopec a jsme v Zimapánu. Tady někde  roste Echinocactus grusonii. Město nás láká marně. Jeho okrajem míříme k přehradě na řece Moctezumo. Klikatá silnice otevírá pohledy na přehradu, baranky, opuštěná staveniště přehrady. Kolem vody, tunely vylámanými ve skále, se dostáváme k Vista Hermose, kde chce Pavel navštívit populaci Turbinicarpus kranzianus. Není vždy přáno.

 

Údolí od silnice k nedalekým horám  je nedávno bytelně oploceno. Cesty přetínají zamčené brány. Několik pokusů objet oplocení ztroskotalo. Do jedné brány právě vjíždí domorodec s kamionetou. Zastavuji a Pavel vyjednává. Neúspěšně. Nemá zájem o čumily. Nejlepší ochrana rostlin. Bytelný plot. A lidi za něj.

 

Na okamžik zastavujeme u hřbitova nad Vista Hermosou, aby se Luboš podíval na kotschoubeány. Zatím je jich zde dost. Hřbitov se však rozšiřuje a za ním se objevila první políčka kukuřice. Nějak se vytratil Thelocactus hastifer i leucanthus. Místo opouštím s divným pocitem. Ztráty a nálezy. Tak to bývá. Člověk něco přemění. Něco vznikne, něco naopak. A těžko se pak rozlišuje, co je pozitivní. Přichází polemika různorodých ochranářů jak by to ti druzí měli řešit, bez dopadu na je samé. Jen se nezbavit pohodlí.

 

Japončík zasténá pod mojí nohou, ale poslušně uhání na západ. Silnice kličkuje kolem strmých kopců. Jsou vyprahlé a řídce porostlé jukami, akátovníky a kaktusy. Vysoké svíce květů agávek září do širokého okolí.

 

Kvůli Lubošovi děláme krátkou zastávku mezi Vizaronem a Jalpanem, aby měl možnost osahat si strombáky v domovině. Spěcháme, protože to samé provádí slunce. Přelézáme hluboké koryto mezi silnicí a prvními kopci se strombáky. Z nedaleké ohrady řve pes všechny možné nadávky, nedbáme. Podrážky prokluzují. K prvním rostlinám dorážíme ve chvíli, kdy slunce dává dobrou noc. Nedá se fotit. Na zpáteční cestě nalézám trsy Thelocactus leucanthus var. schmollii. Škoda, právě kvetly.

 

Sedíme v Peňa Blance v hospůdce, jen pár kilometrů od poslední zastávky a naráz není spěch k ničemu. Je bueno, píšou se deníky, corona extra, káva a mexická směs masa, co zrovna ulovili, tortilly a salza. Nad námi někde ve tmě, na nedalekých kopcích jsou desetitisíce strombáků, nádherná Astrophyta ornata a Coryphantha cornifera, snad. Snad cornifera. Obtáčejí se kolem nás štíhlé snědé Mexičanky. Mají smůlu. Nebo my? Přesto je kolem skvělá nálada. Dalo by se vydržet. Máme ale jiný plán.

 

Po čtyřech letech opakuji cestu na Jalpan za úplné tmy. Silnici, která kopíruje pohyb hadů, kolem strmých kopců a nedohledných srázů. V noci je to pohoda, není nic vidět. Přesto to prožívám s napětím. Nekonečné zatáčky, sešup z tří tisíc metrů do jednoho a nové a nové pohledy. Kolegové přestali komunikovat, usnuli. Dělám, co je nezbytné. Vyjíždím na malý plácek nad cestou, pod strmým svahem a končím službu. Budím spolucestující, upravuji si auto ke spaní a víc mě nezajímá.

 

Ráno je z říše snů. Otravní ptáci nám dávají najevo, že se má vstávat. Nad strmým kopcem nad údolím vysvítá slunce, což je znamení,půl deváté ráno. Na nic nečekám. Beru ručník a po hlasu šumění vody se odebírám k ranní toaletě. Nad tím údolím by se mnohý botanik i zahradník pominul. Řeka Rio Jalpan v tomto místě protéká hlubokým korytem. Na březích jsou vidět subtropické rostliny, včetně banánovníků. Vysoko nad námi, na vrcholcích kopců se pěstuje kukuřice. Je to v terénech, které spíše patří horolezcům, než zemědělcům. Okolní stromy  jsou posety bromeliemi.

 

Pro specialty na subtropickou flóru je to určitě ráj. Přelézám kamennou zídku vedle silnice, hledím jak blbec na stromy a nakonec po zádech dojíždím k řece. Balada. Voda je studená, ale hladí. Proud je tak prudký, že se držím velkého kamene a vlaji ve vodě. Příjemná masáž.

 

pokračování příště…