Jak jsem se seznámil s eulichnií
Jednou jsem přijel k panu Jelínkovi do Hranic. Byl to vyhlášený specialista na čilence. Bylo to v zimě a já se těšil na kvetoucí neoporterie ve skleníku.
Pan Jelínek právě rozbaloval balíček semen od Winterové ze Západního Německa. Firma měla v nabídce převážně sběry jejího bratra F. Rittera. V té době sehnat importní semena bylo velmi těžké, pro běžného kaktusáře téměř nemožné. Kdo neměl někoho za „železnou oponou“, ochotného semena zaplatit a přivézt nebo poslat, ten neměl šanci. I tak se kolikrát balíčky ztrácely, asi byl některý celník kaktusář. Ven na západ jezdil málokdo, a když, tak kaktusy byly to poslední, co ho zajímalo. Každého semínka jsme si vážili a snažili se z něj vypiplat rostlinku, a tu ještě pokud možno co nejrychleji namnožit.
 
A tak jsme listovali v katalogu a prohlíželi si, jaké skvosty přišly. V zásilce byly samé nové druhy kopiapoí, neochilenií, neoporterií, také espostoe, oreocereusy a pro mne do té doby neznámé eulychnie. Zrovna u jedné, byla to Eulychnia saint-pieana, došly místo jednoho dva slepené sáčky.
 
„No vidíš“ řekl mi pan Jelínek, „tenhle si vem a vysej, aspoň uvidíš, jak eulychnie vypadají. A tahle je zrovna ta nejhezčí“. Po prohlídce skleníku mi nabalil ještě nějaké semenáčky, semena z jeho čilenců a sáček se záhadnou eulychnií. Popřál mi úspěch při setí i dobrou cestu a abych cestou nezmrzl – ve vlacích se tenkrát moc netopilo.

Eulychnia spinibarbis (ilustrační foto)

    
Jako správný Fleischerův žák jsem vyséval jeho metodou do sklenic. Vše jsem si připravil, otevřel si sáček a na kartonovou kartičku vysypal semínka. Jaké bylo ovšem mé zklamání. Dvě z deseti semínek byla rozmačkaná a jedno mi uskočilo na zem. Přes snad půlhodinové hledání se nenašlo.
 
Zbylých sedm jsem smutně vysel spolu s jinými do sklenice. Zavařovačka byla ve skleníku v klíčidle hned na kraji, abych pohlídal klíčení. No a neuplynul ani týden a objevilo se sedm krásných semenáčků. Skutečně krásných, ba přímo nádherných. Podlouhlé, narůžovělé s bílou nožkou a sukýnkou jemňoučkých kořínků, nahoře ozdobené zbytkem slupky jako kloboučkem. Takové malé baletky, jen se roztančit. Jak trochu povyrostly, hned jsme je spolu s otcem naroubovali na Pereskiopsis. Všechny, aby to bylo „sichr“. Přirostly a rostly přímo šíleně.
 
Začátkem podzimu měly od 10 do 15 cm. Je to skutečně jeden z nejkrásnějších cereusů. Areoly s polštářky bílé plsti, bílé zkroucené vlásky a intenzivně černohnědé dlouhé středové trny. Se dvěmi jsem se chtěl pochlubit u Fleischera, čtyři jsem rozrouboval a s tou největší jsem zajel k Jelínkům. Byl nádherný podzim. Na skalkách paní Jelínkové rozkvétaly podzimní krokusy a ocúny. Nejdříve jsme prohlédli celou skalku, vše jsem patřičně pochválil, pak následoval odpolední čaj a jablečný štrůdl, podávaný pro krásné počasí přímo na zahradě.
 
„Tak jak ti vyklíčili Eulychnie, já jich mám pět, pojď se podívat.“ Pan Jelínek mne zavedl do skleníku a ukazoval řádek asi dvoucentimetrových běloučkých semenáčků.
„Mám jich sedm“ říkám hrdě, „jednu jsem vám přivezl“. A vyndal jsem svoji rostlinku. „A to byly dvě semena rozmačkaný a jedno mi spadlo na zem“ dodávám už zkroušeněji.
„To je nádhera“ užasl pan Jelínek „a v čem je ten pejrák zasazený“?
„V kelímku od vlašáku“
„Ale né“ smál se, „myslím tu zem“.
„No, králičí bobky s antukou“ směju se i já.
„Cože?“ kroutí pan Jelínek hlavou, „skutečně?“.
 
A tak mu vysvětluju speciální zeminu mého otce, který všechno využil, aby nic nepřišlo nazmar. Vymyslel pro pejráky směs z králičích bobků s antukou nebo s pískem, kterou – jak říkal - dokrmoval zkvašeným slepičincem. Umělohmotné kontejnerky tehdy ještě nebyly, a tak nám naši známí schovávali plastové kelímky od všeho možného. Základní matečnice byla v bedničkách z plátků eternitu. Vše bylo v pozinkovaných vanách, kde od jara do podzimu stála voda, notně doplňovaná slepičinci, výluhy z kopřiv, mletých kostí, a jinými „mastmi“, dokonce i rybí krví, protože otec byl vášnivý rybář. Pereskiopsis snesl všechno, na rozdíl od kaktusářských návštěv, kterým to značně nevonělo. Napumpované kytky měly ale listy jako třešeň a rostly skutečně „jako z vody“.
 
Vyséval jsem pak Eulychnia saint-pieana po létech ještě několikrát. Nikdy už neměla tak bílé areoly, ani tak černé trny. Možná to bylo tím, že jsem se na ni nedíval očima čtrnáctiletého kluka, který viděl tolik krásy v každém „bodláčku“. A teď? Přece jen bych ji měl zase vyset. Musím si sehnat semínka. Docela určitě by byla jako tehdy. Znáte to – staří lidé a děti…
Quido Kuchařík
Topolany 126
682 01 Vyškov