8.
Kaktusové dožínky aneb Krátce
o plodech
Velká část
kaktusů je klonální, čili je schopna rozmnožovat
se vegetativně. Mnoho druhů je trsnatých (co
odnož, to jedinec) a ještě víc druhů je s to
se množit prostě jen fragmentací. Po mechanickém
rozlámání rostliny se kusy stonků zakořeňují;
běžné je to zejména u druhů s nápadně článkovanými
stonky, jako jsou opuncie. Role rozmnožování
pohlavního s kvetením a tvorbou plodů je ovšem
v dlouhodobějším měřítku nezastupitelná, především
z hlediska dálkového šíření a z hlediska
zachování genetické diverzity populací.
Plodem kaktusu je bobule s velkým počtem drobných
semen, měkkým oplodím a šťavnatou dužinou,
tedy něco strukturně podobného třeba angreštu
či borůvkám. Umístění plodu na rostlině,
jeho velikost, barva, povrch a vysýchavost se ovšem
rod od rodu liší. Stejně se liší i délka
dozrávání plodů, což je prakticky důležité
pro kaktusáře, který netrpělivě čeká na
zralé plody pěstovaných rostlin, aby z nich
dobyl semena ke klíčení. Trpělivosti je
obvykle potřeba celkem dost – kaktusy si s
dozráváním dávají na čas, podobně jako
pomalu rostou. Převážná část kaktusů vytvoří
plod se zralými semeny během tří či čtyř měsíců,
tedy asi za stejně dlouho, jako zraje jablko.
Jsou však i druhy, které potřebují k uzrání
plodů a vytvoření semen téměř celý rok.
Typické je to pro některé druhy rodu
Mammillaria, Coryphantha či Lophophora. Tak
dlouhá doba zrání je však dost riskantní –
čím déle je plod na rostlině, tím je větší
pravděpodobnost, že některý čilý býložravec
příliš brzy vyzkouší praktickým pokusem,
jestli už by se to přece jen nedalo sníst.
Mamilárie proto po oplození zatáhnou měnící
se semeník do skrytu axil v paždí bradavek,
kde dozrává. Teprve v poslední fázi zrání
plod prudce zvětší svůj objem a zralá
pyjovitá, většinou nápadně červená bobule
se vysune ven. Kontrastní barvou plod ukazuje,
že je zralý, a tudíž k dispozici býložravým
přenašečům semen. Opačným extrémem jsou
kaktusy, které zvládnou vytvořit zralá semena
za pouhých 6 týdnů, tedy jen o málo pomaleji
než třeba jahody či maliny. Příkladem jsou někteří
zástupci rodu Rebutia či Turbinicarpus.
O rozšiřování semen kaktusů se většinou
starají nejrůznější zvířata – od mravenců
až po ptáky a savce. Semena některých druhů
r. Astrophytum jsou v plodu uchycena dužnatými
poutky, která jsou bohatá na cukry. To je
atraktivní pro mravence. S pilností jim vlastní
dokážou během krátké doby poutka i se semeny
odtahat. Semena sama ovšem mravence příliš
nezajímají, a tak je cestou ztrácejí. Tím se
kaktusy šíří. Semena mnohých kaktusů procházejí
zažívacím traktem obratlovců bez poškození,
podobně jako třeba semena našich bobulovin.
Zralé šťavnaté plody jsou báječnou hostinou
pro mnohé druhy ptáků, některé plazy (želvy,
leguány) a plodožravé netopýry. Ti všichni
se starají o dokonalé rozšíření semen do blízkého
i vzdáleného okolí.
Mnohé epifytické druhy kaktusů zase zvolily
taktiku rozšiřování semen pomocí slizových
lepkavých látek uvnitř bobulí. Je to podobné
jako u našeho jmelí a ochmetu. Jejich plody také
rozšiřují ptáci – někdy je konzumují,
jindy se jim dokonce jen přilepí na peří, a tím
jsou roznesena do kraje. Lepkavý obal semene není
stráven celý a uchovává si své vlastnosti i
po průchodu ptačím trávicím traktem. S
trusem se semena dostanou na větve stromů a drží
tam přilepená až do doby, kdy se klíčící
kaktus zachytí větve kořenem.
Na rozšiřování semen zvířaty ale nejsou odkázány
všechny kaktusy. Některé rody (Rebutia,
Frailea, Weingartia aj.) mají vysychavé bobule,
vzhledově blízké už spíše tobolce. Jejich
oplodí, původně dužnaté, se zráním změní
v suchou blanitou slupku, která se časem
rozpadne a semena se vysypou ven. Je to opačná
rozšiřovací strategie než u druhů šířených
zvířaty. Sice se zpravidla nestane, aby se
semeno dostalo do velké vzdálenosti, takže možnost
obsazovat nové lokality je omezena. Zato však
vzroste pravděpodobnost, že se mladé rostliny
dostanou do podobného prostředí jako rostlina
mateřská. Takovou jistotu druhy rozšiřované
živočichy zdaleka nemají.
Z červnového čísla Vesmíru (80, 342, 2001/6)
si možná vzpomínáte na bizarní, a přitom v
terénu nenápadný Ariocarpus kotschoubeyanus z
jílovitých depresí s periodickými povodněmi.
U něj zase hraje při rozšiřování semen významnou
roli voda, která semena rozplaví po širokém
okolí. Semena některých druhů s touto rozšiřovací
strategií mají speciální zařízení k tomu,
aby byla ve vodě nadnášena. U rodu Astrophytum
mají miskovitý tvar a ve výduti se jim pod
vodou udrží vzduchová bublina, která je nadnáší.
Jiné kaktusy (Notocactus sp. div., Mammillaria
tetrancistra) zase mají semena s velkým
korkovitým výrůstkem, vlastně takovým plovákem.
Plodů kaktusů si v jejich přirozeném prostředí
musel člověk brzo všimnout. Je to obdoba našich
lesních jahod či borůvek – u nás bychom
nejspíš kaktusy počítali k lesním plodinám
– jenže přísluší oblastem, kde je kvůli
suchu o jakoukoli šťavnatou pochutinu velká
nouze. V řadě států všech tří amerických
subkontinentů si místní lidé dodnes vylepšují
jídelníček chutnými plody nejrůznějších
„cereusů“, které nazývají např.
garambullo (Myrtillocactus geometrizans), pitayo
dulce (Stenocereus thurberi), pitayo agrio
(Machaerocereus gummosus). V minulosti se dokonce
na mexických trzích prodávaly drobné plody
mamilárií. Svým protáhlým tvarem a jasně červenou
barvou trochu připomínají drobnou papričku čili
a podle toho jim Mexičané také říkají:
chilitos de viznaguita, tedy „papričky z
kaktousku“.
Nejznámějším a nejčastěji pěstovaným
kaktusovým ovocem jsou ovšem plody opuncií. K
ovocnářským účelům se zakládají plantáže
především z Opuntia ficusindica a Opuntia
amylacea, pro jejichž plody je nejčastější
označení tuna, tuna fina nebo tuna blanca. Již
v minulosti se jejich pěstování rozšířilo z
Ameriky i do jiných oblastí světa, a tak dnes
nepřekvapí opunciové sady – tzv. nopalerias
– ve Španělsku, na jihu Itálie, ale také v
sušších oblastech Afriky nebo na Madagaskaru.
Čert ví, jak opuncie k téhle popularitě přišly.
Plody výše jmenovaných ovocných kaktusů jsou
vesměs šťavnaté a mají příjemně nakyslou
chuť, naproti tomu sníst opunciový plod plný
tvrdých semen není žádný gurmánský zážitek.
Většinou to chutná jako dužnatý, sliznatý a
vláknitý košťál z květáku doplněný mírnou,
indiferentně ovocnou příchutí. Ale co horšího:
k této jalové dobrotě je napřed potřeba se
dostat; plody se nejprve musí oloupat, takže se
nešťastnému mlsounovi jeví jako důmyslné mučidlo.
Většinou jsou porostlé chomáčky jemných háčkovitých
chlupů – glochidií. Z rostliny se velmi
snadno uvolňují, ale z kůže se – vzhledem k
harpunovitému zakončení – odstraňují těžko.
Co nejde vytáhnout, musí se zpravida nechat
vyhnisat. Pro všechny experimentátory poznámka
na závěr: doposud nikdy se nám nezdařilo plod
oloupat tak, aby se glochidie podařilo odstranit
bezbolestně všechny – buď se zapíchnou do
rukou během loupání, anebo (což je ještě méně
příjemná varianta) uvíznou v některé části
dutiny ústní při samotné konzumaci ovoce. |
Libor Kunte, Jiří Sádlo
Článek
je součástí seriálu o kaktusech
(http://vesmir.msu.cas.cz/kaktusy/kaktusy_obsah.html), který vycházel roku
2001 v přírodovědeckém časopise Vesmír (http://vesmir.cts.cuni.cz)
|
