Jan Šuba se narodil dne 10. 5.1883 jako syn rolníka a jak bylo v té době zvykem, měl po otci převzít hospodářství a kráčet v jeho šlépějích. Jako malý chlapec své volné chvíle trávil v blízkém zahradnictví, kde se začal u něho projevovat sklon ke květinám. Mezi nejrozmanitějšími květinami měli i odnož Echinopsis eyreisii. Jednou při žňových pracích mu květiny uschly až na kaktus, tak se rozhodl opatřit si další podobné rostliny. Ještě před první světovou válkou si objednal od A. V. Friče semena, která mu pěkně klíčila, avšak slunce mu semenáčky spálilo. Nedal se však odradit prvním neúspěchem, objednal si semena nová a záhy měl malou sbírečku kaktusů. V roce 1914 si postavil skleník a po první světové válce přistavil další část.

Významný byl rok 1923, kdy přešel na roubování semenáčků, a v dalších letech zjistil, že daleko lépe rostou kaktusy v pařeništi, a proto přešel na tuto metodu. Šlo ovšem o cílevědomou a svéráznou kulturu, kterou Jan Šuba vypracoval a mistrovsky ovládal. Jeho cílem bylo vypěstovat ze semen novinek co nejrychleji vyspělé a květuschopné rostliny. Princip jeho metody byl celkem jednoduchý. Jako zkušený zemědělec a zahradník věděl, že urychlení vegetace lze docílit roubováním a rychlením. Rozhodl se pro kombinaci obou způsobů. Teplé pařeniště je prostým a osvědčeným způsobem k rychlení. Aby se docílilo optimální teploty a výhřevnosti po dosti dlouhou dobu, používal Jan Šuba směsi hovězího a koňského hnoje s listím.

Jan Šuba, zleva Janota, Jelínek, Zavadil, Adam (1956)

Pokud se týká roubování, nebylo zkušeností s vhodnou podložkou. Jan Šuba zvolil Echinopsis. I když později vyzkoušel postupně všechny podložky, podle jeho slov se žádná echinopsisu nevyrovnala.

Půda v pařeništích byla stále vlhká, takže povrch byl porostlý vrstvou zeleného mechu. Na větrání si Jan Šuba nepotrpěl, pařníky byly stále uzavřeny. Tady se uplatňovala velká zkušenost, kdy dovedl vystihnout kritický bod a odstupňovat zálivku tak, aby byla udržována optimální vlhkost půdy. Rozbor půdy by se dal vystihnout asi takto: humus s příměsí 50% písku, půdní reakce pH 7,1.

Jak už bylo řečeno, úspěch jeho práce spočíval v roubování. Denně narouboval v průměru 100 semenáčků, to znamená, že za sezónu od jara do srpna asi 20 000 rostlin. Přičinil se tak o rozvoj našeho kaktusaření, protože každoročně kupoval a vyséval semena veškerých novinek a velmi levně je pak přenechával dalším zájemcům. Roubování prováděl vždy ráno před snídaní. Vstával ve 4 hodiny. Tajemství úspěchu prý spočívá v tom, že se podložky večer před roubováním důkladně zalijí.

Naroubované rostliny stály ve skleníku blízko sebe, bez zálivky, až se řezná plocha povlekla sklovitou vrstvou. Potom byly roubovanci umístěny v pařeništi a zalévány normálně, kropící konví.

Jan Šuba pěstoval kaktusy v květináčích zapouštěl je až po okraj do pařeništní půdy. Okna pařeniště byla uzavřena a zavápněna. Výsledkem těchto pěstitelských způsobů byly prudce rostlé pěkně vybarvené rostliny, které kvetly někdy v témže roce, kdy byly vysety, nejpozději však v roce následujícím. Roubovaný semenáč dosahoval na podzim velikosti slepičího vejce. Tyto úspěchy nebyly jen důsledkem uvedené kultury. Přispíval k tomu i vztah pěstitele k rostlinám, jeho prostota a pracovitost bez honu za ziskem.

Emil Zavadil při natáčení Jana Šuby (1956)

Kaktusáři Jana Šubu objevili poměrně pozdě a jeho první vystoupení na veřejnosti na výstavě kaktusů v Brně roku 1935 bylo pravou senzací. Dalším velkým triumfem byla všekaktusářská výstava v Praze r. 1937. Týneček se tak stal místem, kam se sjížděli kaktusáři ze všech končin naší vlasti, aby studovali novinky a vybírali si rostliny. Jan Šuba zůstal věrný kaktusům a své rodné dědině jako pravý hanácký hospodář. Zemřel 26. února 1957 ve věku 74 let. Byl to člověk vzácných povahových vlastností, byl pro svoji laskavou a milou povahu všeobecně oblíben a vážen.

Ostravský kaktusář Emil Zavadil natočil v roce 1956 krátký film, kde je Jan Šuba zachycen jak roubuje kaktusy na dvorku před skleníkem. O rok později už Zavadil natočil jeho pohřeb, kterého se zúčastnilo tehdy mnoho známých kaktusářů. Tyto historické záběry byly vydány v příloze Ostníku na CD ROM v roce 1999.

Po smrti Jana Šuby převzal štafetu jeho syn Jaroslav Šuba, kterého jsem ještě do loňského roku vídával prodávat kaktusy např. na Floře v Olomouci. Ostravští kaktusáři do Týnečku často zajížděli na autobusové zájezdy. V padesátých letech při zakládání kroužku kaktusářů v Ostravě zde byli pravidelné návštěvy. V 70. a 80 letech jsme tuto sbírku také několikrát navštívili a často vzpomínali na legendu českého kaktusářství, vždyť různá ocenění z výstav byla zarámovaná rozvěšena v pracovně před skleníkem. V devadesátých letech jsme zde byli dvakrát (1992 a 1997). Při návštěvách jsme nikdy neopomenuli zakoupit malý prezent z této sbírky.

V letošním roce by se Jan Šuba dožil 120 let a tak věnujme touto cestou alespoň malou vzpomínku našemu významnému pěstiteli kaktusů. Na jeho počest byla pojmenovaná jeho známá hybrida Gymnocalycium denudatum f. „Jan Šuba”.

Zájezd ostraváků u Jaroslava Šuby (1992)

Na závěr bych chtěl na tomto místě uvést ještě jeden článek, který sám o sobě Jan Šuba napsal v Kaktusářských listech r. 1938 (str. 111-112) a je napsán v hanáckém nářečí, což se dnes už asi těžko někde uvidí:

„Já néso školenym zahradnikem. So rolnik a to co já odělám, to meslim-može zahradnik z povoláni odělat ěště lepši. Bel sem toť načesto sám dež sem začal kaktusařeť. Náš Téneček je malá dědinka hodino vzdálená za Olomócem. Nemohl sem se často scházeť s měsckéma kaktusářema, pěstoval sem teda rostlene pokosně a navicé sem se staral o podložke.

Vepozoroval sem v jakéch podminkách nélepši se daři různém podložkám, jak só odolny apod. A nemeslim, že be podložka Echinopsis bela tak překonaná, jak si nekteří meslió. Tisice pokosu mně řeklo, keró podložko mám volať pro svojo práco. Vepěstoval sem ze semen asi 1500 druhu kaktusu, kery mám uvedeny v mojem seznamě.

To je moja nélepši zábava pěstovať kaktuse ze semen a dobře se mně to daři, néso obchodnik, nerozdělojo kaktuse na vzácny a obečény, proto sem zavedl pro všecke jednotnó ceno. “Obečény” druhé só u mě dil, zase vic narostó a jako věči rostline taky só hledany. Jenom z mojé sbirke nerad dávám rostline ze cenó hodně vešši. Chco – jako venkovan – zásobiť laceno měscky kaktusáře propugačnima rostlenama.

Spolky mosijó měť ve svoje organisaci člene – majitele velkých sbirek Ti ať se o kaktuse nebojijó, ať daji svůj materiál k dispozice véstavám. Kaktusářstvi se rozšeři, bodem měť dokonaléší časopis, třeba o vice stránkách, vedaji se novy příručky atd. Bévám na venkově, veožévám pro kaktusářstvi všecko, co mně venkov dává: hodně mista, hodně slonka, zdravé vzdoch, dobró zem. Těšim se na náš časopis a z měst přejiždijó ke mně kaktusáři, o kteréch se v časopise dozvim a čto jejich článke. Ož néso toť na dědině jako kdese opoštěné a z vlastní skošenosti možo řicť, že kaktusářstvi je vhodnó zálibó e pro venkovana. Jenom pozorovať, gdo má jenom trocho zájem o rostline, vésledke se dostavijó potom same. Já meslim, kaktusářstvi se zase včel pozvihne, dež se ztrati meze nama nadbetek politike a mnohé z nás bode hledať pokuj doma a v přírodě.”