Ještě trapnější je, když jde o kaktus normální velikosti, dokonce bizarně tvarovaný a nápadně zbarvený, a přesto je výsledkem hodinového pátrání jen zjištění, že při sešlapu moc pěkně křupal pod botou. Je to tím, že prostě některé kaktusy mají úžasnou schopnost maskovat se v prostředí, v němž rostou. Při jejich hledání zpravidla začínáme od lehkovážného a neostražitého jedince, který maskování podcenil, ale pak už to jde ráz na ráz. Objevit první kytku, a pak druhou - to je fuška. Objevit pátou, sedmnáctou, a nakonec třeba sto čtyřicátou šestou - to už jde skoro samo (pokud jich je na navštívené lokalitě patřičný počet a máte-li sílu jich tolik najít).

KRYPTICKÉ ZBARVENÍ

Nenápadnému "maskovacímu" ochrannému vzhledu říkáme kryptický (v kontrastu k výstražnému - aposematickému a ke vzhledu mimetickému, který napodobuje vzhled jiných organizmů) a samozřejmě se netýká jen kaktusů, ale většiny rostlin a zvířat. Proč právě mezi kaktusy a sukulenty vůbec je kryptické zbarvení tak časté? Hlavně asi proto, že nechat se doslova napospas (pasoucím se) býložravcům je na poušti drahý špás - spasený jetel regeneruje rychle, a tak se skrývat nemusí, kdežto okousaný kaktus zmařil několikaletou investici do hmoty. Není tedy divu, že právě maskování pouštních rostlin je tak dokonalé. Kosmatcovitý rod Lithops byl rozpoznán, uvádí Stanislav Komárek, když jeho objevitel s rostoucí hrůzou zíral, jak jeho kůň na poušti baští kulaté, šedivé, bíle mramorované oblázky (někdo se právě zbláznil - já, nebo kůň), a o chvíli později si všiml, že k dovršení všeho některé ty potvorné kameny kvetou.

Miniaturní velikost nadzemních částí kaktusů, o níž jsme psali v minulém dílu, je sama o sobě součástí kryptického vzhledu, a miniaturní kaktusy bývají v terénu kryty snadněji než ty větší - ztratí se v trsu trávy, pod spletí větví nízkého keře nebo vklíněny do spár mezi kameny. Ariocarpus kotschoubeyanus, který můžeme také označit za "miniaturu", často obývá holé, písčito-jílovité dno bezodtokové pánve. Tam je výborně maskován naplavenou usazeninou, která ho skoro úplně pokrývá. Na většinu drobných kaktusů je potřeba natrénovat oči stejně jako na hnědé klobouky suchohřibů (Xerocomus), které také začnete bezpečně poznávat a objevovat až po několika bezúspěšných pokusech.

Ještě o kousek dál zašly se svým maskováním kaktusy, jejichž stonek je navíc tvarem i barvou jen těžko odlišitelný od prostředí. Tady už při hledání často padá kosa na kámen. K jejich objevení je zapotřebí notná porce štěstí a pohon na všechny čtyři, avizovaný již v podtitulku článku. Nastojato totiž nemáte šanci, nezbývá než pokorně pokleknout a z výšky půl metru civět na zem a pátrat mezi kamínky, v trávě či ve spárách, podle toho, o jaký druh jde. Zřejmě nejdokonalejší mimikry si vytvořil Ariocarpus scapharostrus, rostoucí v těsné blízkosti kaktusářské Mekky, kterou je krásné údolní městečko Rayones v mexickém státě Nuevo León. Tento druh kaktusu obývá jedno z vůbec nejextrémnějších stanovišť, jaké si lze představit. Ploché a poměrně nízké kopce, ovšem v nadmořské výšce okolo 2000 metrů, jsou obklopeny vysokými horami masivu Sierra Madre Oriental. Povrch oněch kopců je tvořen dost silnou vrstvou úlomků rozpadavé břidlice šedočerné barvy, neustále zde fouká silný vysušující vítr, během slunečných dnů se horní vrstva rozpálí na neuvěřitelných 60 stupňů Celsia a kromě zmiňovaného ariokarpu tu neroste zhola nic (ono to aspoň na první, ale i na druhý pohled vypadá, že tu neroste vůbec nic). Ariocarpus scapharostrus má totiž větší část svého stonku ukrytou v břidličné drti a nad povrch čnějí jen hroty bradavek (ach Freude!), které se barvou, velikostí i tvarem podobají podkladu tak dokonale, že mnohdy rostlinu identifikujete teprve tehdy, když se ohledávaná "břidlice" neláme, ale ohýbá. Úchvatný musí být pohled, když v říjnu tahle břidličná poušť rozkvete 5 cm širokými fialově červenými květy!

Maskování kaktusů v terénu však nemusí být jen záležitostí miniaturních druhů. Některé poměrně velké druhy, jako například Astrophytum strongylogonum z okolí městečka Guadalcazar (San Luis Potosí, Mexiko), lze na lokalitě objevit až po pořádném rozkoukání. Jejich pokožka posetá bílými vločkovitými trichomy splývá s šedobílými vápencovými kameny. Jakmile zaregistrujete prvního jedince, většinou obřího vzrůstu, zjistíte teprv, kolik menších exemplářů se skrývalo v jeho okolí.

Při hledání kaktusů nezbývá než mít oči na stopkách, a když nepomůže to ani to, je potřeba zavelet si "K zemi!". Pokud se úspěch nedostaví ani poté, hledáte sice velmi dobře a zkušeně, ovšem asi na jiné lokalitě...

STRATEGIE MASKOVÁNÍ

Od kaktusů se na chvíli vraťme k luhům českým a k něčemu obecnějšímu: Maskovanými rostlinami se můžeme těšit i u nás - pokud je dokážeme najít (popřípadě se můžeme posilovat centrálním dogmatem kryptobotaniky, že nejkryptičtější rostlinou je ta, kterou ještě nikdo nikdy nenašel a ani nenajde). Rostliny mají v zásadě dvě strategie maskování. První záleží ve skupinové estetice nějakého společenstva - všechny trávy a traviny (ostřice, biky, sítiny) se vzájemně podobají, a tak louku samu sice poznáme na kilometry, leč jednotlivé druhy teprve z metru; ztrácejí se v louce "jako rákos v rákosí". Druhou, při sběru ještě zapeklitější vzhledovou strategií jsou drobné byliny s velkou mírou závislosti na mykorhize: kapradinky vratička a hadí jazyk, hruštičky a jejich příbuzný jednokvítek a mnohé vstavačovité, jako tořič a některé kruštíky (Botrychium, Ophioglossum, Pyrola, Moneses, Ophrys, Epipactis). Jsou barevně nápadné (často chloroticky světlounce zelené) a tvarově přímo bizarní (třeba onen hadí jazyk v plodném stavu vypadá jako hadí hlava s deseticentimetrovým jazykem, známé je mimetické zbarvení květů tořičů připomínajících hmyz). Pro tyto druhy platí totéž co pro kaktusy: na důvěrně známé lokalitě po paměti najdeme plácek o ploše prasečího chlívku, kde příslušný druh určitě každý rok roste, poté hledáme první rostlinu dvacet minut, druhou dvě minuty a další rostliny už jako by vyskakovaly ze země samy, až zjistíme, že jsme obklíčeni jednolitou populací onoho rostlinného druhu.

Nápadnost vzhledu se totiž týká jen rostlin nalezených a utržených, ve vegetaci naprosto zanikají. Takový paradox, kdy se nápadnost silně mění podle kontextu, známe odleckud - není snad hmyzu nápadnějšího, absurdnějšího a podivnějšího než chycená strašilka, ale když ji vypustíme do jejího prostředí, okamžitě s ním splyne. Také vojenské maskování je nepochybně účinné v terénu, a přitom na přehlídce se zdá být pestré, kontrastní, popřípadě i varovné. Lupič skrytý pod maskou čerta bude nenápadný o svatomikulášském večeru, méně však na prvního máje odpoledne.