Turbinicarpus jauernigii G. Frank, Succulenta 72:3, 113-115, 1993

Turbinicarpus lophophoroides subsp. jauernigii (G. Frank) L. Battaia & C. Zanovello, Piante Grasse, 15(3): 81, 1995

Pediocactus lophophoroides subsp. jauernigii (Frank) Halda, 1998

Popis
Stonek polokulovitě stlačený, o průměru až 6 cm při výšce 3 cm, s mohutným řepovitým kořenem. Epidermis tmavě šedozelená, případně s modravým nádechem. Bradavky zploštělé, relativně velké se zřetelnými areolami, které jsou v mládí opatřeny bělavou plstí. Trn pouze jeden, vyrůstající ze spodní části areoly, vzpřímený, prohnutý směrem k temenu, délky 5-10 mm, u báze šedavý, směrem ke špici tmavší, jemně vroubkované.

Květy vyrůstají z temene, jsou široce nálevkovité, 25 mm dlouhé a až 20 mm v průměru. Vnější okvětní plátky kopinaté, krémově žluté barvy s dobře zřetelným žlutohnědým středním proužkem, stejně jako vnitřní okvětní plátky. Nitky bílé až růžové, prašníky žluté. Čnělka je růžová, blizna krémově žlutá se 4-6 bliznovými laloky. Semena podlouhlá, 1,2 x 0,7 mm, mikropyle velké, kulaté, s vyčnívajícím převislým okrajem. Testa černá, s kulatými a bradavkovitě vyčnívajícími buňkami, které se směrem k mikropyle zmenšují. Buňky testy silně stlačené.

V juvenilním stadiu jsou otrněny 7-10 světlými okrajovými trny, paprskovitě rozprostřenými, které v období dospívání opadávají.

Turbinicarpus jauernigii PP 190

Výskyt
Vyskytuje se na několika stanovištích v mexickém státě San Luis Potosí v oblastech poblíž Palomas, Las Tablas a San Tiburcio, jen nedaleko od sebe vzdálené a rostliny na nich jsou poměrně uniformní. Doprovodnou kaktusovou flóru tvoří Astrophytum myriostigma, Coryphantha palmeri, Ferocactus pilosus, Neolloydia conoidea, řidčeji Leuchtenbergia princips.

Poznámky
Objevil jej Johan Jauernig na jaře 1991 severně od Palomas, poblíž jedné z hlavních mexických cest a patří tedy k novějším objevům v rámci rodu.

G. Frank popsal taxon jako samostatný druh v roce 1993. Dva roky nato došlo k překombinování na úrovni poddruhu T. lophophoroides (Battaia et Zanovello), od kterého se zřetelně odlišuje stavbou květu, odlišný je i způsob výskytu. T. jauernigii vyhledává jako většina ostatních turbinikarpusů především skalní terásky, zatímco T. lophophoroides osídluje ploché travnaté terény. Oba druhy se však vyskytují jen několik málo kilometrů od sebe. Specialisty bývá řazen do komplexu okolo T. lophophoroides, do kterého náleží také T. hoferi, T. laui a T. swobodae.

T. jauernigii je dobře odlišitelným taxonem. Pro svůj plochý růst a tmavou barvu epidermis bude jistě i nadále vyhledávaným zástupcem rodu. Kvete často v několika vlnách, především však v podzimním období, květy se jednotlivě objevují i v průběhu zimy a předjaří.

Rod Turbinicarpus je jako celek zahrnut v příloze č. 1 mezinárodní úmluvy CITES, tzn. mezi druhy kriticky ohroženými vyhynutím.

Literatura
Říha J.: Co je nového v literatuře, Kaktusy 1995/4: 121

Zachar M., Staník R., Lux A., Dráb I.: Rod Turbinicarpus, 1996

Anderson, E.F: The Cactus Family, str. 667, 2000

Pěstování
Pěstování T. jauernigii se nijak výrazněji neliší od pěstování ostatních zástupců rodu a je snazší, než např. pěstování blízce se vyskytujícího T. lophophoroides. Doporučit lze hrubý minerální substrát, nárazovitou zálivku a intenzivní sluneční osvětlení, ve kterém se vybarvuje atraktivními šedavými odstíny epidermis. Při tvrdším pěstování narůstá sice pomaleji, ale rostliny zachovávají přirozený plochý růst. Rozhodně nelze doporučit roubování, které časem setře charakteristické znaky – tj. drobný, solitérní stonek a tmavou barvu epidermis. Zimní teploty kolem 10 stupňů. Květuschopnosti dosahují rostliny již třetím rokem po výsevu ve velikosti necelých 3 cm.

Turbinicarpus jauernigii PP 190

Rostlinu ve vlastní sbírce fotografoval Vlad. Zatloukal.