Alberto
Vojtěch Frič (8.9.1882), jehož 120. narozeniny
v letošním roce vzpomínáme, je pro české
kaktusáře historická legenda, tak jako pro
němce např. Schumann, Backeberg nebo pro
američany Britton a Rose. Jeho tehdejší
kaktusářské znalosti jsou nesporné, tak jako
jsou známy jeho další aktivity. Proto se
nesmíme divit, že tuto známou a slavnou osobu
chtěli malovat či modelovat někteří umělci.
Známá je kresba z jeho katalogu Kakteenjägr
nebo plastika s dýmkou, která byla použita i
na oznacích. Další plastika je dnes známá
z udělování cen kaktusářům jako Zlatý
Alberto nebo z medailí vydávaných ve Dvoře
Králové nad Labem ap. Málo je však známo,
že byla zhotovena i busta A. V. Friče od
mladého nadějného sochaře Vojtěcha Sapíka.
 |
|
 |
Vojtěch Sapík
(1888-1916) |
|
Sapík ve svém ateliéru |
Vojtěch
Sapík se narodil 8.4.1888 v havířské rodině
ve Slezské Ostravě na Kamenci, vyučil se
štukatérskému řemeslu u mistra L. J. Jirotky
(1902-1905) v Ostravě, kde se již projevilo
jeho modelářské nadání, vystudoval umělecko
průmyslovou školu u prof. J. Drahoňovského
(1906-1909) v Praze a speciální školu
sochařskou a medailérskou u S. Suchardy
(1909-1911). V září 1911 se stává členem
Výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze.
Téhož roku odjíždí na studijní pobyt do
Francie a roku 1913 na půl roku do Itálie.
V červenci 1914 odjíždí do Slivna s modelem
návrhu na pomník Hadži Dimitra. V lednu 1915
nastupuje vojenskou službu v Šibeniku,
později v Uničově a po půl roce odjíždí
na východní frontu, kde 5.7.1916 umírá u vsi
Barotim pod Dubnem.
 |
portrét A.V. Friče od V.
Sapíka (1914)
|
Ač
podlehl zranění na východní frontě velmi
mlád, zanechal za sebou pozoruhodná a
zajímavá díla. Rychlý nástup tvůrčí
znalosti přinesl sled znamenitých soch, které
jsou umístěny po celých Čechách a na
Moravě. Bohužel v rodném kraji je jen jedna
realizace, ještě ze školní práce “Alegorie
vzdělání”, provedené na průčelí
svinovské školy. Z jeho rukou vzešlo i
několik pozoruhodných portrétů např. Maxim
Gorkij (1913), A. V. Frič (1914), Josef Mánes
(1915), Antonín Dvořák (1915), Jaroslav
Vrchlický (1915) a další. Část Sapíkova
uměleckého odkazu je uložena v ostravské
galerii, jedním z nich by měla být i
bronzová busta A. V. Friče. Údajně měly být
zhotoveny dvě sádrové kopie, jednu měl A. V.
Frič ve vile Božínce (později u syna Ivana
Friče) a druhou věnoval A. V. Frič svému
příteli, Ing. Koblicovi, který byl
vynikající chemik a fotograf (co se stalo
s touto kopií není známo).
 |
bronzová busta A. V.
Friče (Čerwuiš, str. 93)
|
Yvonna
Fričová vydala knihy o indiánu Čerwuišovi,
kde je vzpomenuto i na Vojtěcha Sapíka.
V knize “Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka
oklikou přes střední Evropu” (vydáno
v roce 2000) se píše:
„Další
sochař, Sapík, bydlel přímo u nás v domě.
Jednou přišel nehledal žádné výmluvy a
řekl rovnou, že se jde ohřát. Neměl ani na
uhlí, ani co jíst. Mezi našim lidem koluje
pověra, že každý správný Umělec s velkým
U musí hodně trpět a hladovět. Sapík tu
představu splňoval přímo ideálně. O tom,
že bych mu poslal Čerwuiš s putnou briket,
nechtěl ani slyšet. Sedne si u nás do
koutečka a nikdo o něm nebude ani vědět.
Našel jsem tedy jinou formu, jak bych mu
vypomohl a neranil přitom jeho hrdost. Požádal
jsem ho, jestli by mi neudělal portrét. Odmítl
jsem ovšem sedět mu modelem v nějaké morně,
bude mi muset alespoň dvě tři hodiny předtím
důkladně topit. To bylo v mém, ne v jeho
zájmu, to mohl přijmout. Míval jsem ovšem
velmi málo času a ještě méně trpělivosti
k sezení, vydržel jsem to někdy jen pět
minut a jindy jsem opravdu nemohl do podkroví
odskočit. Portrét byl hotový až pozdě
z jara, kdy už se topit nemuselo. Sapíkovi
zbylo dost času, aby se mohl věnovat vlastní
volné i užité tvorbě, ale nenašel
zákazníky. Zemřel pak za války někdy
v Istrii. Po jeho smrti byly odlitky mé busty
prodány v dražbě. Podle toho, jak mi v mém
portrétu lichotil a jak mě zidealizoval, jsem
vycítil, že mně za trošku tepla oné zimy byl
velmi vděčný.”
V těchto dvou
pohledech je několik nesrovnalostí. Frič
přivezl Čerwuiše ze své třetí cesty a
představil jej i na kongresů Amerikanistů
v roce1908. V tuto dobu měl Sapík sice 20
let, ale ještě chodil do školy. Avšak dle
katalogů z výstav se zhotovení busty uvádí
až v roce 1914, v tuto dobu zde však už zase
nebyl Čerwuiš. Je však velmi pravděpodobné,
že ve válečných letech oba bydleli ve stejnou
dobu ve stejném domě v Náplavní ulici a tak
se mohli setkávat u jedněch kamen, kde mohla
vzniknout i tato busta. Vojtěch Sapík tak
zanechal pro kaktusáře a nejen pro ně
podobiznu A. V. Friče v době kolem jeho
třiceti let. Více o životě Vojtěcha Sapíka
se můžete dovědět v knize Antonína
Hartmanna: Vojta Sapík, Praha 1958. nebo ve
starých časopisech Národní listy, Zlatá
Praha, Život, Venkov, Včera, Lumír, Topičův
sborník apod.
Tři fotografie
převzaty z knihy A. Hartmanna a jedna z knihy
Y. Fričové, kde je busta fotografována
v bytě Ivana Friče.
|