Jsou
vidět již z dálky a na lokalitě se po nich
tedy nemusí intenzivně pátrat. To je bezesporu
klad, který usnadňuje práci v terénu. Nutno
ovšem přiznat, že kvůli těmto velkým
druhům, resp. kvůli jejich snadnému objevení,
většina kaktusářů své cesty do Mexika,
Bolívie či Peru nepodniká. I když mají tyto
kaktusy daleko větší rozměry, z hlediska
zájmu kaktusářů jsou poněkud paradoxně ve
stínu svých menších a vzácnějších
příbuzných. Trpaslíci zastiňují obry.
Bohužel.
Mezi velké kaktusy řadíme valnou většinu
sloupovitých druhů, ale patří sem i kulovité
a sudovité kaktusy, které svým
“nadrozměrem” upoutají na první pohled. V
kaktusářské hantýrce jsou sloupovitě
rostoucí kaktusy označovány jako cereusy,
jelikož v minulosti byly všechny řazeny do
sběrného velkorodu Cereus. Dnes jsou
jednotlivé druhy členěny přibližně do
třiceti významnějších rodů, přičemž
většina z nich roste v oblastech Jižní
Ameriky. Pro Severní, respektive Střední
Ameriku jsou však typické nejznámější
sloupovité kaktusy světa – nesčetněkrát
stylizované symboly divokého západu – Carnegiea
gigantea zvané saguaro, které jsou
známé jednak svým charakteristicky
svícnovitě větveným stonkem, ale také jejich
NEJ – všude v literatuře je totiž udáváno,
že jsou nejvyššími kaktusy vůbec (no aby ne,
když přece rostou v Zemi svobody!). Je poněkud
s podivem, že se údaje o výšce sledovaných
rekordmanů liší až o tři metry, avšak
informaci, že dorůstají až 15 m, lze brát za
ověřenou. Ovšem těch druhů, které mohou
výškou saguaru směle konkurovat, je celá
řada. Patnácti metrů dorůstá (podle
dostupných údajů) i mexická Neobuxbaumia
tetetzo, ani nejvyšší exempláře
dolnokalifornských Pachycereus pringlei
si co do výšky nezadají a Mitrocereus
fulviceps z mexických států Puebla a
Oaxaca je (podle autorů popisu) vysoký dokonce
18 m! Výškou nepokulhávají ani jihoameričtí
zástupci rodů Cereus a Trichocereus,
u nichž je dvanáctimetrový stonek zcela
běžný.
Zajímavá jsou měření
prováděná u saguar, na jejichž základě
mělo být orientačně stanoveno stáří
rostlin. Zjistilo se, že rostliny Carnegiea
gigantea pěstované v zahradě při Arizona–Sonora
Desert Museum a zalévané dvakrát týdně v
období od dubna do října dospívají a prvně
kvetou, jakmile dosáhnou výšky 2,4 metru, a o
málo později začnou zakládat i první větve.
Této výšky dosáhly sledované rostliny již
dvacet let po výsevu. Brzo se ale přišlo na
to, že zjištění nepůjde jen tak mechanicky
aplikovat na rostliny z přírody. Rychlost
růstu totiž záleží především na
množství srážek, a proto v přírodě může
saguaro růst mnohem pomaleji. V národním parku
Organ Pipe National Monument, kde
naprší 228 mm srážek za rok, dosahují
saguara dospělosti v průměru až za 75 let,
kdežto v Rincon Mountains (východně od
Tucsonu ve státě Arizona), kde naprší 400 mm,
vykvétají již za pouhých 40 let! Stáří
nejmohutnějších saguar je odhadováno na 250
let, přičemž rychlost růstu je nejvyšší
přibližně ve středním období jejich
života.
Jestliže je saguaro
nejznámějším sloupovitým kaktusem, je za
hvězdu první velikosti mezi kulovitými obry
považován zcela jistě Echinocactus grusonii
– žlutotrnná koule, které se v Mexiku
roztomile a poeticky přezdívá la silla de
la suegra neboli židle pro tchýni. V pěstírnách
na Kanárských ostrovech či v Holandsku, ve
všech botanických zahradách i ve sbírkách
amatérů je určitě nejrozšířenějším
kaktusem vůbec, přitom však na původních
nalezištích je dnes už velice vzácný. Jeho
blízký příbuzný Echinocactus
platyacanthus je dalším typickým
představitelem sudovitých kaktusů (i
anglofonní národy jim přezdívají barrel
cactus). Jeho stonek může měřit až 2,5 m
při průměru bezmála jeden metr. Není proto
divu, že největší jedinci dosahují hmotnosti
okolo jedné tuny! Jinými, stejně typickými
představiteli velkých sudovitých kaktusů jsou
ferokaktusy z Dolní Kalifornie a z jihozápadu
USA. V poslední době se o tyto druhy více
zajímají jak botanici, tak pěstitelé.
Botanici v nich spatřují zajímavou, i když
obtížně klasifikovatelnou skupinu, kaktusáři
zase rostliny atraktivní pro jejich elegantní
výrazné otrnění a poměrně jednoduché
pěstování.
Nejen Carnegiea gigantea,
ale i jiné sloupovité či sudovité druhy plní
na mnoha lokalitách funkci dominanty. V porostu
jsou díky své mohutnosti nejnápadnější ze
všech, a tak určují celkový vzhled
společenstva. Přitom ale oproti ostatním
druhům zaujímají jen malý podíl
(pokryvností, početností i množstvím
biomasy). Např. již zmiňovaný Echinocactus
platycanthus spolu s keřem Larrea
tridentata jsou v určitých oblastech státu
Nuevo León základními indikačními prvky
rostlinné formace matorral xerófilo
crassicaule.
Fakt, že na dospělém
exempláři velkého kaktusu (např. Pachycereus
pringlei) každoročně uzrají stovky
plodů, což řádově představuje sta tisíce
klíčivých semen, je sám o sobě docela
nezajímavý. Tohle totiž umí každá pitomá
řepa. Zajímavé je něco jiného: Je takřka
nemožné najít v přírodě na jedné lokalitě
větší počet vzrostlých semenáčů. Dřív
to budilo velké obavy ochranářů. Když
prozkoumali populace saguara a žádné
semenáčky ani mladé jedince nemohli najít,
udělali si celkem snadno pochopitelný závěr,
že saguaro vymírá. Takhle to přeci je v
každé učebnici ekologie: starců převaha,
mládež žádná – to znamená, že populace
je vepsí. Jenže pak se ukázalo, že je to
celé jinak.
| Rozsochy vysokých
cereusů a dutiny ve starých stoncích
využívají ptáci jako poměrně
bezpečná místa ke hnízdění (pro
druhy hnízdící výlučně na stromech
bývají v poušti kaktusy jediným
možným útočistěm). Drobní zemní
savci mají zase perfektní úkryt v
hustých spletencích trnů sudovitých
kaktusů. Nektar květů poskytuje
mimořádně bohatý zdroj obživy pro
opylovače a šťavnaté plody
představují zase roh hojnosti pro
ptáky a plodožravé netopýry, nemluvě
o domorodcích, kteří šťavnaté
bobule využívají k výrobě burčáku.
Člověk se však naučil využívat
velké kaktusy i jiným způsobem. Živé
ploty z nasekaných částí cereusů
vytvoří za čas neprostupnou trnitou
bariéru nejen pro statnou kravku, ale i
pro hubenou kočku. Zdřevnatělé
cévní svazky odumřelých jedinců jsou
výborným otopem a měkké části
stonku (např. Echinocactus
platyacanthus) se proslazují. Tak se
připravuje kandované ovoce zvané acitrón
nebo také dulce de visnaga
(mimochodem je nevalné chuti, tedy
aspoň pro zpovykaného našince –
místní lidé si o tom patrně myslí
něco podstatně jiného, jinak by se s
tím asi nenamáhali, že). |
Jde o to, jak je mortalita
rozložena během stárnutí rostlin a jaký je
věk rostlin. Začněme s tím, kolik semen musí
být úspěšných, aby rostlina mohla šťastně
zemřít s vědomím, že se populace nezmenšila
ani nezvětšila. Inu právě jedno semeno za
život. Jednoletá rostlina se sto semeny jich
může 99 obětovat. Rostlina, která se dožije
tisíce let a každý rok má sto semen, je na
tom líp. Zhruba – tuším – tisíckrát. 99
999 semen je pro ptactvo nebeské, Indiány,
myši a plísně. Co je na té úvaze divného?
No to, že to takhle u většiny rostlin
nefunguje. Většinou se populace udržuje tak,
že přežijí dvě tři stovky rostlin, ale
žijí o to kratší dobu. Některé pět let (a
mají pět set semen), jiné padesát... a ten
tisíciletý Metuzalém je jediný na celé
lokalitě.
Výjimkou jsou právě kaktusy (a
některé další dlouhověké druhy extrémního
prostředí), u nichž to funguje skoro podle
toho ideálního modelu. Téměř celá mortalita
je totiž stažena do prvních několika let –
a kdo přežil, má vystaráno. Pak už se
(skoro) neumírá. Klíčení a první roky jsou
pro tyto velké kaktusy něco strašlivě
riskantního, a tak většinou nepřežije skoro
nic. Pokud se ale některému jedinci jednou za
čas přece podaří povyrůst, jeho perspektiva
se rapidně zlepší. Většinu populace pak
tvoří šťastní a veselí geronti, prastaré a
vitální, bohatě kvetoucí a plodící
rostliny. Mnohem méně jsou zastoupeny
vzrostlé, dosud nedospělé rostliny, které
již obsadily uvolněné niky, a jen výjimečně
se objevují semenáčky různého vývojového
stadia.
Ještě jiné podobenství: Ve
většině podniků pracovníci přicházejí a
odcházejí, jsou přijímáni a propouštěni. A
pak je tu druhý model, ten “kaktusový”.
Možná ho znáte: Velmi příjemné
pracoviště, kde vám propuštění ne a
nehrozí. Pracovníci tu totiž mají prakticky
definitivu – už jsou tu několik desetiletí
(či století?) a z místa je vyhodí leda
zubatá. Bohužel těch míst je stálý a
nevelký počet. A tak se nepřijímá. Konkurzy
na volná místa jsou ovšem vypisovány a
probíhají každoročně, to ano, ale on jaksi
– víme – nikdy nikdo není přijat. Anebo
dokonce je – a mezi těmi starými praktiky
vydrží každý tak půl roku, pak sám velmi
rád odchází. Jeden z tisíce se však přece
chytne, a když se to zkombinuje s odchodem
některého starého pána na věčnost (čímž
se uvolní židle), tak má vyhráno. Ale prosím
vás, my vážně chtěli mluvit jen o kaktusech…
|
