Olda a Olina Fenclovi, Baja California

Chtěli jsme se vykoupat v moři, navštívit místní kaktusy a doufali jsme, ze uvidíme i nějaké ty velryby, které tu přezimují. Jedná se o tzv. Gray Whale (Eschrichtius robustus - plejtvákovec šedý, plejtvák šedý, velryba šedá). Zátoky Bahy poskytují útočiště pro matky, které zde rodí mláďata a jsou zde chráněny před žraloky a kosatkami. Ty na ně pak čekají na otevřeném moři při jejich sezónní migraci na sever. V dubnu většina samců odplave na sever do Bearingova moře u Aljašky, kde stráví léto ve vodách bohatých na plankton. Samice je následují až během května, kdy jsou mláďata již trochu odrostlá a schopná absolvovat cestu.

Eschrichtius robustus (plejtvákovec šedý)

První noc jsme spali u Yuma - Arizona. Hranice jsme přejeli v Mexikali a vnořili se do Mexického humusu. Na hranici nás jako obvykle znechutili vybíráním poplatku ($22.00 na osobu), nekonečným vystavováním různých povolení na dovoz vašeho vlastního auta, atd. Po skoro 2 hodinách byrokratického papírování jsme však konečně vyrazili na San Felipe, které leží na východní straně poloostrova v Kalifornském zálivu. Údajně je proslavené tzv. fish tacos (což je kukuřičná placka s rybou a zeleninou), ale nám se tu slávu nepodařilo tak zcela potvrdit. Kukuřičné placky jsou suché a rybí maso celkem bez chuti. Nakonec nejlepší byla přiložena zelenina. Otevřeli jsme si k tomu pivo, abychom to aspoň spláchli do žaludku.

Ferocactus gracilis

Ceny na Baze jsou v průměru vyšší než v mexickém vnitrozemí a je tu skoro stejně draho jako v USA, s tím rozdílem, že kvalita je podstatně horší než v USA. Jezdí sem příliš mnoho Američanů z Kalifornie a Mexičani se brzy naučili je natáhnout co to jde. Naštěstí jsme s tím tak trochu počítali a přivezli si zásoby na celý týden.

Mezi Mexikali a San Felipe moc kaktusů neroste. První z těch výrazných se objevil Lophocereus schottii, který je hojný po celé Baze, a tak vás brzy přestane zajímat. Jak směřujete k jihu, tak po levé ruce se rozprostírá až k obzoru rovina delty řeky Colorado. Je zarostlá převážně tamariškem (Tamarix pentandra), který sem byl zavlečen ze středního východu a středozemního moře a stal se nezničitelným vetřelcem.

Pachycereus pringlei, Concepcion

Na pravé straně se tyčí docela slušné horské hřebeny tvořené převážně z lávy. Nejvyšší vrchol Bahy - Picacho del Diablo (severozápadně od San Felipe) dosahuje úctyhodných 3096 m n.m. Většina hornin na Baze je vulkanického původu – čediče a žuly, které nejsou tak příznivé pro druhovou bohatost jako třeba Sierra Madre Oriental, které je tvořeno vápenci. V blízkosti San Felipe se prvně objeví impozantní Pachycereus pringlei, který směrem k jihu nabývá na četnosti a velikosti. Je blízce příbuzný arizonské Carnegia gigantea, dosahuje však větších rozměrů, tj. 20 výšky, 10 tun váhy a přes 200 let stáří.

My jsme se drželi pobřeží a směřovali co nejrychleji k jihu do teplejšího počasí. Asi hodinu na jih od San Felipe beztak špatná asfaltka skončí a máte před sebou skoro celý den rozbité kamenité cesty, která lemuje divoké pobřeží. Výhledy na moře jsou krásné, ale kaktusových druhů je velice málo, jakož i ostatní vegetace. Zajímavé to začne být až po odbočení do vnitrozemí, což je poslední úsek této kamenité cesty.

Ferocactus gracilis, Desierto Central

Vjedete do „Desierto Central De Baja California Natural Area”, chráněné přírodní reservace, kde se objeví velice exoticky vypadající Boojamy (Idria columnaris), přehršle Pachycereus pringlei, Lophocereus schottii, stromová Yucca valida a také první Ferocactus, jimiž je Baja s jejími ostrovy na prvním místě v druhové četnosti. Desierto Central je jedním z nejkrásnějších míst na Baze. Váha zelené masy na čtvereční jednotku pouště předčí i ty nejbohatší místa v Novém Mexiku či Arizoně. Zde jsme se napojili na jedinou asfaltku, která probíhá Bahou od severu k jihu. S několika zastávkami jsme dojeli k večeru do Guerrero Negro, kde jsme zůstali na levném motelu za nějakých $20.00.

Idria columnaris, Pachycereus pringlei a Yucca valida

Velryby zabraly většinu programu následujícího dne. Za $40.00 na osobu vás vyvezou na loďce pro 8 osob doprostřed zátoky Laguna Ojo de Liebre, kde se k těmto obrům můžete přiblížit až skoro na dosah ruky. Je to opravdový zážitek a musím tentokrát uznat, že i Mexičani jsou schopní zajistit a zorganizovat jejich ochranu a při tom umožnit jejich nerušené pozorování.

Z Guerrero Negro se po asi 30 km nezajímavou rovinou znovu dostanete do přírodního ráje rezervace zvané El Vizcaino Bioshere Reserve. Ferocactus gracilis z předcházející rezervace je zde vystřídán Ferocactus peninsulae, je zde dále bílá háčkovitá Mammillaria dioica, rozšířená po celé Baze, rovněž tak všudypřítomný Stenocereus gummosus a četné Pachycereus tvoří typický ráz krajiny.

Tam kde k povrchu proniká spodní voda se tvoří oázy palem (Washingtonia robusta) a krajina spíš připomíná záběry z africké Sahary, jako je tomu u San Ignacio a nebo později u Mulege. Naší nejjižnější zastávkou byla zátoka Bahia Concepcion, kde jsme se konečně koupali v teplém moři. Písečné pláže jsou tu bohužel poskrovnu a tak se tu tísníte s výletníky z jižní části USA, kteří se jako my již nemohli dočkat léta. Aby jsme jim unikli, museli jsme absolvovat hodinu po prašné cestě, která nás zavedla do rybářské vesnice San Nicolas. Z ní pak trochu po pláži na jih a jste na pláži sami až kam oko dohlédne. Odměnou nám bylo pozorování vodního ptactva, rejnoků a jedné murény, která se snažila ukrývat ve skalních dutinách.

Cestou zpátky jsme se stavili ještě jednou na velrybách v zátoce Laguna San Ignacio, kde jsme viděli i hravé delfíny. Cesta sem vede po příšerně hrbolaté cestě a trvá skoro 2 hodiny jedním směrem. Zato velryby jsou tu mimořádně zvědavé a často samy od sebe připlují až k loďce se podívat na ty divné tvory co neumějí ani pořádně plavat a zajímají se jen o samé pichlavé a nepoužitelné kaktusy.

Bergerocactus emoryi, El Rosario

Cesta zpátky domů byla přerušená jen zastávkou za El Rosariem, kde začínají trsy zlatého Bergerocactus emoryi, který tu roste s občasným Ferocactus viridescens.