Cestovaní po
Mexiku je požitek. Všude je něco zajímavého
k vidění – starobylé indiánské památky,
méně starobylé památky koloniálních dob,
divoká liduprázdná pohoří, ještě
divočejší liduplná velkoměsta, přívětivé
pobřeží Pacifiku, ještě přívětivější
pláže Karibiku, vyprahlé pustiny severu,
promočené lesy jihu, protidrogová komanda u
hranic s USA, zapatisté u hranic guatemalských
a všude plno zajímavých rostlin a
živočichů.
Cestování s kaktusářem je však požitkem
dvojnásobným. Takový člověk je lepší než
domorodý průvodce. Již několik týdnů
předem hlásí, že až dorazíme do
Xiltlamapamitlánu, musíme nejprve k místnímu
železářství; pak pojedeme kilometr a dvě
stě metrů na východ, u zelené cedule
odbočíme doprava na lesní cestu, po dvou
kilometrech a sedmi stech metrech se na rozcestí
dáme vlevo a po dalších osmi kilometrech
(opatrně kolem tajného letiště
narkotrafikantů) uvidíme před sebou malou
skálu; na ni vylezeme, poklekneme a najdeme
kaktus ten a ten. Tuto informaci během oněch
několika týdnů cestování mnohokrát
zopakuje. Nakonec ji všichni znají nazpaměť,
a když konečně přijedou do
Xiltlamapamitlánu, se zavřenýma očima najdou
místní železářství, popojedou kilometr a
dvě stě metrů na východ, u zelené cedule
odbočí doprava na lesní cestu, po dvou
kilometrech a sedmi stech metrech se na rozcestí
dají vlevo a po dalších osmi kilometrech (u
tajného letiště narkotrafikantů nikdo ani
nedutal) uvidí před sebou malou skálu; na ni
vylezou, pokleknou a najdou kaktus ten a ten.
Jistojistě.
Žádný opravdový milovník kaktusů se před
cestou do Mexika neopomene takovými podrobnými
informacemi vybavit. Ty pochopitelně nejsou
v žádné literatuře – ani světové, ani
provinciální – a lze je získat zase jen od
jiných kaktusářů, kteří je získali zase od
jiných kaktusářů a ti ještě od jiných a
tak dále až do kaktusářského pravěku.
Dobrý návod jak najít lokalitu vzácného
druhu je pochopitelně velmi ceněn, a proto i
střežen. Stává se předmětem výměnného
obchodu – já ti povím, kde jsem našel ten
velevzácný turbinikarpus, ale ty mi musíš
říct, kde roste ta úžasná mammilárie,
kterou zatím kromě tebe viděli jen tři
Američani a ti to tutlají.
Tak prosté to ovšem mezi lidmi nikdy nebývá.
Jako při každé lidské činnosti, v níž se
snoubí touha a prestiž něco vlastnit
s nedostupností vytouženého, vznikají i mezi
kaktusáři různé aliance a koalice, které
mezi sebou soupeří (kompetují, jak se dnes
říká). Může se proto celkem snadno stát,
že utratíte své kvalitní informace, ale
nakoupíte balast. Třeba něco jako: „Když
přijedeš do Chochimixtlalca, odbočíš vlevo,
po pěti kilometrech se dáš cestou do stráně.
Po dalších devíti kilometrech hledáš na
pastvinách.” Zdá se vám to být dokonalá
informace? Nenechte se mýlit. Není třeba
jasné, ze které strany do Chochimixtlalca
přijedete, a tak vlevo pro vás může být
vpravo. Po pěti kilometrech do stráně… ale
do které? Může jich tam být deset a cest
ještě víc. A hledat na pastvinách? Na které
z nich? A kde? To už je opravdu mnoho
možností, a pokud nemá člověk týden nazbyt,
nepochodí. Takový podvod se ale nakonec pozná.
Darebák je odhalen, nikdo s ním už obchodovat
(vyměňovat informace) nebude. A dál už to
znáte z ekologie – kooperace, koalice, teorie
her, vězňovo dilema, jestřáb a holubice,
poctivost, zrada, … (viz Vesmír 72, 185 a 189,
1993/4, 74, 492, 1995/9).
Tak to v životě chodí. Kaktusářů se ale
nemusíte bát. Naopak, cestujte s nimi do
Mexika! Bude se vám sice zdát, že s vámi
manipulují na každém kroku (a nejspíš nejen
zdát – když jde o kaktus, neznají bratra),
poznáte však končiny, kam byste se jinak
určitě nepodívali. A hlavně opravdu uvidíte
podivuhodné rostlinky, které spatřilo jen pár
lidí z celého světa.
|
