Sclerocactus polyancistrus f. albispinus

Tato bělo až žlutotrná populace je totiž kompaktní a nachází se v místech asi 70 km severně od „normálních” populací S. polyancistrus tak, jak jsou obecně známé, tedy od populací s zářivě hnědo a červeno fialovými trny, které dosahují i délky kolem 20 cm. Roste tam i Opuntia tunicata – a s podivem – i ta má trny bílé, na rozdíl od kytek z jiných populací, kde jsou tny žluté až hnědé.

Radu, kde hledat tyhle krasavce, jsme získali od znalce (nejen) tohoto rodu, Stevena Bracka. Je to v Californii, poblíž osady Johanesburg, ale hledá se to po čertech špatně. Jen málokdy jsou totiž tyhle rostliny ve skupinách, častěji se jedná o samotáře, které rostou stovky metrů od nejbližšího souseda. Jsou to ale přátelsky vypadající kopečky, po kterých je procházka rozkoší. Žádné ty nepropustné trnité buše, jak je známe z Mexika, ale travnaté kamenité stráně a sem tam nízká borovička…

A tak i hledání je fajn, zvlášť proto, že jsou to kytky veliké, často i půl metru vysoké, takže jsou vidět dobře už zdaleka. A když k některé potom přijdete a vidíte tu krásu, to hnízdo dlouhých, spletených, světle jantarových trnů, když vidíte tu vzácnost navíc s rubínovými zbytky plodů, z nichž se už semena vysypala na temeno mezi trny a na zem, pak není divu, že ukoptěný človíček před tou přírodou poklekne, aby tu krásu s pokorou vstřebával zblízka.

Rubrika MEXIKO a CESTOPISY