| Úpadky a
rozvoj kaktusářství se opakují pravidelně ve
vlnách. Z historického hlediska můžeme za
velký rozvoj světového kaktusářství
považovat období první poloviny 19. století,
kdy se objevily taková jména jako Cels, De
Candolle, Förster, Galeotti, Haage, Karwinský,
Labouret, Lemaire, Link, Monville, Otto, Person,
Pfeiffer, Salm-Dyck, Sellow, Wildenow, Zuccarini
a další. Většina těchto kaktusářů je
známá i svými články, tehdy v různých
zahradnických novinách např. v Anglii Curtis
Botanical Magazine, ve Francii Illustration
horticole nebo Flore de serres, v Německu Allgemeine
Gartenzeitung. Rovněž v první polovině 19.
století vyšla celá řada knih, dnes už
považována jako kaktusářská klasika.
Přirozeně, že už tehdy mezi jednotlivými
autory byli názorové rozdíly, avšak diskuse
byly naprosto věcné a slušné (na rozdíl od
dnešní doby). Prakticky vše začalo už roku
1799, kdy vydal Wildenow dílo Species
plantarum, kde bylo uvedeno jen 29 druhů
kaktusů. Roku 1828 už De Candolle uvádí 162
druhů a podle Zuccariniho bylo roku 1837 známo
už přes 500 druhů kaktusů.
Za jednoho ze
světových, kaktusářských velikánů může
být považován kníže Joseph
Salm-Reifferscheidt-Dyck (1773 – 1861). Narodil
se v bohaté šlechtické rodině rodu Dycků,
jejichž jedna větev (mimochodem) pobývala i
v Čechách. Ve věku tří let mu umřel otec a
o výchovu se staral soukromý poručník pod
vedením jeho matky. Studoval v jezuitské koleji
v Kolíně nad Rýnem a už jako mladý student
obdivoval sukulentní rostliny a kaktusy. Ve
věku osmnácti let se oženil s mladou
hraběnkou Marie Therese von Hatzfeld.
 |
Kníže Joseph Salm-Dyck
|
První
znalosti o sukulentech botanika získal Salm-Dyck
pravděpodobně od Thuillera, který tyto výuce
rostliny dobře znal. Přirozené nadání měl i
ve kreslení, které jej učil veliký botanický
umělec Pierre Joseph Redoute.
 |
Zámek Dyck - stará
rytina z roku 1834
|
Jeho
sbírka se nacházela ve skleníku v zámku Dyck
v Porýní, ležícím na levém břehu Rýna
mezi Düsseldorfem a Aachen. Sbírku rostlin
pěstoval tak úspěšně, že jeho kaktusy, aloe
a mesembryanthema a další se brzy staly
nejhezčí v Evropě. Kníže Salm-Dyck nebyl
žádný pouhý sběratel, on rostliny důkladně
studoval, následně hodně publikoval a vydával
seznamy svých rostlin, z nichž můžeme
přesně zjistit co ve své sbírce měl. Už
roku 1829 měl 239 druhů kaktusů a roku 1844
obsahovala sbírka už 704 druhů a variet. Na
svém pěstitelském vrcholu znal Salm-Dyck asi
900 druhů kaktusů.
 |
Starý zámecký skleník,
kde měl Salm-Dyck rostliny
|
I
když v první polovině 19. století jistou
roli mezi Němci a Francouzi hrálo politické
napětí, měl Salm-Dyck spoustu francouzských
přátel mezi slavnými botaniky jako
Desfontaines, Antoine Laurent de Jussieu, Thouin,
Thuillier nebo Redoute a proto často do
Paříže zajížděl. Redoute namaloval spoustu
sukulentních rostlin do herbáře a Salm-Dyck
požádal mladého švýcarského studenta
Augustina P. de Candolleho, aby k těmto
obrázkům napsal doprovodné popisy. Dílo
vyšlo pod titulem Plantarum
succulentarum Historia ou Histoire naturelle des
Plantes grasses a vycházelo po částech
v letech 1798-1829. Stýkal se i se spoustou
významných botaniků jiných zemí, kteří se
zabývali pěstováním sukulentů jako Jacquin
ve Vídni, Link v Berlíně, Aiton v Kew či
Haworth v Chelsea.
Salm-Dyck často
psal články do různých časopisů, ale
rovněž vydával různé publikace a seznamy
rostlin ze své sbírky, např.:
Jeho
nejdůležitější dílo je však: Monographia
Generum Aloes et Mesembryanthemi, auctore Josepho
Principe de Salm-Reifferscheid-Dyck (Düsseldorf, 1836-1842;
Bonn, 1849-1863). Tato krásná práce byla
vydaná v sedmi částech. Salm-Dyck vydal pouze
šest částí, do které přispěl texty i
litografiemi. Sedmá část vyšla po jeho smrti
(+1861) až roku 1863, kde bylo sedmnáct
nepublikovaných obrazů aloí, ale už bez
latinských popisů a textů. Jednotlivé části
tohoto díla byly vydány v letech 1836, 1837,
1840, 1842, 1849, 1854 a 1863. Salm-Dyck
plánoval vydat velký ilustrovaný přehled
kaktusů (Ikonographia der Cactaceae), podobné
monografii aloí a mesemb, avšak k tomuto
vydání už nedošlo, což je jistě veliká
škoda.
Salm-Dyck se
výrazně prosadil v rozvoji klasifikace čeledi
kaktusů. Své nesčetné systémy publikoval
v německých zahradnických novinách Allgemeinen
Gartenzeitung nebo ve svých seznamech.
Prakticky K. Schumann vycházel ze Salmovy
klasifikace kaktusů (asi 20 rodů), kterou
ovšem výrazně zdokonalil.
Když Salm-Dyck
roku 1861 zemřel, už nebyl takový zájem o
kaktusy jako v první polovině století.
Z pozůstalosti byla většina rostlin
neprodejná a tak kaktusy získané mnohdy za
velké peníze, spojené s velkým úsilím aby
je sehnal, putovaly prostě na kompost. Ze staré
slávy zbylo jen jméno, jméno které si
zaslouží velký obdiv. Salm-Dyck byl
neodmyslitelně vůdčí osobností evropského
kaktusářství v první polovině 19. století.
Na počest Salm-Dycka bylo v botanice
pojmenováno mnoho rostlin, např. nám jej
připomínají rodové jména Salmia, Reifferscheidia a Dyckia či spoustu druhových
názvů zvláště u kaktusů, např.: Echinocereus,
Echinopsis, Opuntia, Agave apod., navíc nám
tohoto slavného kaktusáře bude i nadále
připomínat zkratka SD za popisy jeho rostlin.
|
