Pondělí
Jsem
celá rozespalá, protože jsme včera dlouho do
noci s kaktusem diskutovali o Senekovi. Do
zaměstnání jsem proto dorazila poněkud
později, než mívám ve zvyku. Dopoledne již
bylo zcela zbytečné začínat jakoukoliv
práci, šla jsem proto rovnou na oběd. Po
obědě se u mne zastavil šéf. Krátce jsme
pohovořili o různých časových konstantách,
se kterými jeho zaměstnanci začínají
pracovat. Několikrát tajemně naznačil, že
časové konstanty jednotlivých zaměstnanců
pečlivě sleduje. Taková pozornost věnovaná
podřízeným je jistě chvályhodná. Zdá se,
že náš šéf je milý, vzdělaný a citlivý
člověk. Měla jsem ještě plnou hlavu
nočního rozhovoru s kaktusem --- přemýšlela
jsem proto, zda se šéfa nezeptat na jeho názor
na Seneku, ale nakonec jsem se neodvážila. Byl
příliš zabraný do problému časových
konstant --- chvílemi dokonce zvyšoval hlas,
mával rukama a pobíhal po místnosti,
několikrát se také ujišťoval, zda ho opravdu
poslouchám. Myslím, že by mne třeba ani
nevyslechl. Spát jsem šla dnes brzy,
protože kaktus neměl náladu k hovoru. Mlčel a
ironicky naznačoval, že chce tiše
přemýšlet. Tyto jeho nálady mne nesmírně
dráždí, protože vím, že se mne tak
pokouší urážet.
Úterý
Do zaměstnání jsem sice dnes dorazila včas,
ale včerejší kaktusova nálada mne tak
rozladila, že jsem se naprosto nemohla
soustředit. Navíc mi vrtal hlavou problém
časových konstant, se kterým mne včera
seznámil šéf. Než jsem se nad tím stačila
pořádně rozmyslet, nastal čas oběda. U
oběda jsem byla velmi roztržitá, protože jsem
stále musela myslet na ty časové konstanty.
Omylem jsem si proto došla dvakrát pro polévku
a třikrát pro moučník. Po obědě se u mne
opět zastavil šéf. Pokračoval ve včerejším
filosofickém rozhovoru. Je to od něj opravdu
milé, že se mi chodí svěřovat se svými
názory. Jen mám o něj trochu strach, protože
se mi zdálo, že při řeči příliš
gestikuluje. Jednak je to takové neušlechtilé
a navíc to v lidech vyvolává pocit, že by
mohl být rozčilen. Myslím, že je škoda,
když takovým vystupováním kazí svou pověst
dobrého člověka. Snažila jsem se mu to
říci, ale asi mne neposlouchal.
Kaktus mlčí.
Stojí zpříma v květináči, pohlíží na mne
spatra a mlčí. Uráží mne to a také jsem mu
to řekla. Rozhodla jsem se, že ho za trest
nebudu zalévat, dokud na mne nepromluví.
Středa
Zdá se, že si již i ostatní zaměstnanci
všimli, že mne šéf vyznamenává svou
pozorností. Když jsem ráno procházela kolem
dveří jejich kanceláří ke svému stolu,
ohlíželi se po mně a cosi si obdivně
špitali. Inu, není divu, že mi závidí
šéfovu důvěru. Tolik mne to potěšilo, že
jsem se rozhodla dnešní dopolední práci
odsunout na jindy a zahloubala jsem se nad
problémem Seneky v kaktusově pohledu. Podle
mne byla jeho tvrzení nesmyslná, ale jedním si
jista nejsem. Rozhodla jsem se, že se optám
šéfa na jeho názor. Důvěra za důvěru. Jak
je již ve firmě zvykem, zase se odpoledne
přišel poradit. Velmi mne mrzelo, že si nevzal
k srdci mé včerejší rady. Je to s ním čím
dál horší. Dnes dokonce křičel tak hlasitě,
že mu ani nebylo rozumět. Myslím, že
konstatoval něco v tom smyslu, že se mé
časové konstanty stále prodlužují a že je
to ve firmě unikátní. Je dojemné, že si
váží toho, jak má vzácného zaměstnance,
ale tolik křičet přece jen nemusel. Raději
jsem se ho na Seneku neptala --- co kdyby ho ten
problém rozrušil ještě více, než problém
časových konstant?
Domů jsem
přišla lehce nervózní. Šéfův křik mne tak
rozhodil, že jsem dnes raději zaměstnání
opustila o dvě hodiny dříve. Kaktus byl mým
předčasným příchodem velmi znepokojen,
protože jsem ho přistihla, jak hovoří se
stěnou. Zeptala jsem se ho na jedno z jeho
tvrzení ohledně Seneky, ale opět se odmítl se
mnou bavit. Po tak náročném dni mě jeho
odmítnutí natolik rozrušilo, že jsem se
neudržela a vlepila mu pár facek. Aby se mi
pomstil, spadl i s květináčem na zem a
rozsypal všude hlínu. Navíc mi strašně
popíchal ruce.
Čtvrtek
Ráno jsem musela navštívit lékaře
protože mám ruce plné ostnů. Bojím se, že
by se do ran mohla dostat nebezpečná choroba a
proto jsem se domnívala, že mne lékař raději
nechá pár dní doma. Ale byl to nějaký tupý
surovec. Polil mi ruce jódem a poslal mne do
práce. Dožadovala jsem se, aby mi poraněné
ruce ovázal alespoň obvazem, aby se do ran
nemohla dostat v zaměstnání nečistota, ale
hrubě se mi vysmál.
Šéf mne dnes
navštívil ještě před obědem. Křičel zase
ještě více než včera, takže jsem mu už
vůbec nerozuměla. Nejsem si jistá, zda mu ten
problém časových konstant nezatemnil rozum.
Pro jistotu jsem se proto během jeho výkladu
vyplížila z kanceláře a utekla domů. Celé
oddělení mne sledovalo a cosi si soucitně
špitali. Jejich pochopení mne trochu
potěšilo.
Kaktus se doma
stále válel v blátě. Mlčel a odmítal se o
sebe postarat. Byla jsem silně rozrušená
scénou v práci a chtělo se mi plakat, ale
rozhodla jsem se, že kaktus ještě přesadím.
Bez hlíny by přece jen mohl zemřít. I když
nám to v poslední době příliš neklape,
bydlíme spolu už pár let. Kromě toho jsem
chtěla pokračovat v diskusi o Senekovi.
Přesazování bylo utrpením, protože kaktus po
celou dobu vyčítavě mlčel. Navíc mne silně
pálily rány, které mi ráno doktor polil
jódem.
Pátek
Ráno jsem zase musela k lékaři, protože
se mi ruce vůbec nehojí. Rány jsou plné
hlíny a po včerejším přesazování přibyly
v rukou nové trny. Surový lékař se mne ptal,
jak jsem si to proboha mohla způsobit a
nechutně se přitom pochechtával. Nechtěla
jsem tak necitlivému člověku svěřovat, jaké
problémy mi kaktus v poslední době působí.
Cosi jsem proto jen lehce naznačila. Z neznámých
důvodů se doktor začal smát ještě více a
přitom si zapisoval červenou propiskou do mé
karty. Potom mi řekl, že mé rány jsou
skutečně vážné (to si toho, proboha, nemohl
všimnout již včera?) a napsal mi doporučení
ke skutečnému odborníkovi.
Zastavila jsem
se proto v zaměstnání říci, že dnes již
nepřijdu, protože můj zdravotní stav je velmi
vážný. Šéf byl velmi pokorný, asi si
konečně uvědomil své zcela nevhodné
chování v uplynulých dnech. Konec konců má
na mém současném zuboženém stavu také svůj
podíl. Požádal mne proto opatrně, abych do
zaměstnání již příště vůbec nechodila.
To je milé, asi mne nechce příště vystavovat
svým nechutným výstupům. Zeptala jsem se jen,
jak to bude s penězi, ale to jsem neměla
dělat. Opět se mu vrátil jeho problém, začal
křičet a divoce máchat rukama. Raději jsem
proto opět utekla a vydala se k odborníkovi.
Cestou jsem se
zastavila doma, podívat se, jak se daří
kaktusu. Vypadal nadmíru spokojeně a nadutě se
nafukoval v novém květináči. Znovu mne to
rozčílilo a pocítila jsem silnou touhu vlepit
mu ještě jednou pár facek, ale začaly mne
pálit mé zubožené ruce. Vydala jsem se proto
k odborníkovi. Sídlí v obrovském domě.
Mají příjemné, volné a široké chodby.
Odborník byl pravým opakem surového lékaře.
Trpělivě prohlédl má zranění a konečně mi
zavázal ruce. Abych si při pohybu nemohla
obvazy sundat, svázali mi ruce za zády. To je
velmi důvtipné opatření a oceňuji je, jen je
nepříjemné, že nemohu příliš hýbat
rukama. Ale odborník říkal, že mi ruce
rozvážou, až se zahojí. Vzhledem k povaze ran
to však bude trvat několik týdnů. Po tu dobu
si mne ponechá ve své nemocnici, aby mohl
denně sledovat vývoj situace. Byl to tak milý
člověk, že jsem se ho zeptala, co si myslí o
kaktusových tvrzeních. Prohlásil, že
kaktusům se absolutně nedá věřit, jsou to
prý proradné bytosti, které všechny z neznámých
důvodů nenávidějí Seneku. Prý jeden kaktus
také míval doma a také ho velmi zlobil. Po
příjemném rozhovoru mi pomohli do sprchy
(nechápu, proč museli tak rychle střídat
teplou a studenou vodu) a potom mi předepsali
léky na spaní. Po vyčerpávajícím týdnu
jsem tak konečně klidně usnula.
|