Pozoruhodná populace
 Ariocarpus fissuratus (Engelm.) K. Sch.  

Prvních deset dnů naší cesty po jihozápadu USA bylo zaměřeno především na zástupce rodu Sclerocactus. Od střední Kalifornie přes Arizonu a Nové Mexiko. Využili jsme pohostinství našeho krajana v Albuquerque v Novém Mexiku – Oldřicha Fencla - a setkáváme se také s dalšími plzeňskými kaktusáři žijícími dnes za velkou louží: Josefem Mikulášem a Richardem Kalašem. Společně sestavujeme další plán naší cesty. Tak trochu nás odrazují od cesty do Big Bendu, kde jsou začátkem června největší horka. Teploty byly doposud nemilosrdné a na horký večerní fén, který jsme zažili v Kalifornii, jen tak brzy nezapomeneme. Z plánované cesty do Texasu však slevit nemíníme - ani kvůli vedrům, ani kvůli setkáním s pověstnými chřestýši, která barvitě popisoval J. Mikuláš. Na cestu do Big Bendu plánujeme pět dnů.

Ariocarpus fissuratus, Terlingua

Ariocarpus fissuratus, Terlingua

Téměř bez zastávky projíždíme Novým Mexikem a vjíždíme do Texasu. Většina „volné” půdy je za ploty a není příliš radno se za ně vydávat. Dlouhé kilometry míjíme rozsáhlé farmy. Projíždíme Sierra Blanca, na chvíli zastavujeme a vydáme se na krátký průzkum. Bohatství druhů, zkoncentrované na jediný malý pahorek, nám připomíná Mexiko: početné populace několika druhů echinocereusů, Ancistrocactus uncinatus var. wrightiae, Echinocactus horizonthalonius. A opět následují oplocené pozemky a farmy.

Přesouváme se směrem na jih, krajina se začíná měnit, silnice jsou užší, ploty zmizely a krajina poněkud zdivočela. Neklamná známka toho, že Big Bend máme nadosah. Navečer krátce zastavujeme před malým městečkem Terlingua a míříme na lokalitu Ariocarpus fissuratus (PP 722). Průzkum terénu přináší částečně zklamání – nacházíme pouze mrtvá těla ariokarpusů. Je jich tu mnoho, nedaleko od sebe. Podle zbytků těl se dá odhadnout jejich velikost asi na 7-10 cm, což je běžný průměr dospělých rostlin. Lokalita bez jediného živého ariokarpusu vypadá, jako by podlehla ošetření herbicidy, ale ostatní doprovodná kaktusová flora – Mammillaria lasiacantha, Echinocactus horizonthalonius, Epithelanta bokei a Echinomastus warnockii jsou netknuté a zřetelně se jim daří dobře. Slunce začíná zapadat a hledáme místo pro kemp.

Vzdalujeme se od městečka, odbočujeme na neudržovanou kamenitou cestu a náš cestovní Chevrolet začíná mít potíže s překonáváním překážek. Zajíždíme několik mil od asfaltky, míjíme velkou vápencovou desku plochou jako stůl a shodli jsme se na tom, že právě jí bude patřit naše první zítřejší zastávka. Podle všech znaků předpokládáme, že právě zde bychom mohli narazit na živou populaci A. fissuratus. O pár stovek metrů dál nacházíme místo vhodné pro stanování. Rovná plocha, téměř holý bělavý vápenec na povrchu jemně rozpraskaný. Zvedá se silný vítr, Pavlovi se stan zvedá do vzduchu, kutálí se a míří směrem ke sto metrů hlubokého kaňonu. Všichni máme problémy s ukotvením stanů i s vlastní rovnováhou, až doušek večerního burbónu nás trochu stabilizoval. Brzy zrána se vracíme na místo ze včerejšího večera. Vybudovaný gril a ohniště bylo důkazem toho, že se nejedná o nijak opuštěné místo.

Plochý terén, vápenec, opět jen do nepatrné hloubky povrchově rozpraskaný. Několik metrů od prašné cesty nacházíme Echinocactus horizonthalonius a Ferocactus hamatacanthus. A po chvíli také Ariocarpus fissuratus – ale pouze malou rostlinu. Nenecháme se odradit, hledáme dále. A vzápětí nacházíme rostlin desítky, populace je mimořádně hustá, vzdálenosti mezi jednotlivými rostlinami nepřesahuje dva metry. Místo na první pohled poněkud připomíná lokalitu A. fissuratus var. hintonii – rostliny osídlily plochý terén na vápencovém podkladu, jen těch humózních složek je tu ještě mnohem méně. Asi po hodině pátrání můžeme potvrdit, že tato populace, která se nachází jen několik málo kilometrů od lokality obvyklých A. fissuratus, je homogenní svými miniaturními rozměry, největší jedinci dosahují velikosti nanejvýš 6 cm. Také bradavky jsou poněkud více odstávající a ostřejší.

Pozorně sledujeme místa výskytu jednotlivých rostlin a opět další zajímavý poznatek. Semena klíčí ve spárách vápence, svým postupným růstem jej ve svém nejbližším okolí rozdrtí a následně zvedne úlomek kamene až do kolmé polohy. Našli jsme řadu rostlin, které byly takto ukryty za vápencovým úlomkem a tím si vytvořily úkryt před zdejším nemilosrdným sluncem. Pak už stačilo z dálky prohlédnout terén a podívat se za kolmo postavený střep kamene. Vždy jsme za ním našli tento gracilní fisuratus.

Ariocarpus fissuratus, Terlingua

Ariocarpus fissuratus, Terlingua

Populace Ariocarpus fissuratus poblíž Terlingua nebyly doposud nijak neznámé, pozorovali je zde v minulosti např. Steven Brack, John Miller, Ch. Glass, H. A. Pilsbry a Pavel Pavlíček. Nikdo z nich však doposud nepodal žádné informace o těchto zajímavých miniaturách.

Miniaturní růst může být způsoben lokálními podmínkami – minerální podklad s téměř naprostou absencí organických látek, drsné klimatické podmínky, kdy letní teplotní maxima dosahují padesáti stupňů (v den naší návštěvy to bylo 45°C, pak přišla bouře a během čtvrt hodiny silného krupobití následoval pokles na 20°C), zimní teploty naopak klesají až na –15°C, srážek je velmi málo a jsou rozloženy velmi nepravidelně.

Při porovnávání semen miniaturních Ariocarpus fissuratus a semen typových rostlin z Big Bendu jsou patrné rozdíly v jejich velikosti, což však nepovažujeme za nejdůležitější. Za klíčové považujeme odlišnosti ve tvaru semen v oblasti hilu. Tvar hila je rozdílný jak při bočním pohledu, tak i při pohledu shora. Jak je patrné z nákresu, tvar hila typového A. fissuratus je vždy víceméně trojúhelníkového tvaru, zatímco u A. fissuratus od Terlingua je hilum kruhové. Ve velikosti a tvaru bradavek osemení je patrný rozdíl ve tvaru jednotlivých hrbolců. V případě typového A. fissuratus mají bradavky mírně oválný tvar, u miniaturních A. fissuratus jsou bradavky kruhové. V části semene u hilu se vyskytují nejmenší bradavky, zde jsou zcela ploché. Největší bradavky se vyskytují na bocích semen a na vrcholu, kde jsou silně vypouklé.

Budeme nyní pozorovat, jak se zachovají semenáče v naší kultuře a zda jeden z jejich dominujících znaků – miniaturní růst – zůstane zachován. Stejně tak bude třeba porovnat i květy rostlin z obou populací, případně i pylová zrna, a vyhodnotit pak případné rozdíly v jejich stavbě. Do doby, než budou pozorování uzavřena, pro snadnější domluvu navrhujeme pro rostliny od Terlingua provizorní (katalogové) jméno: Ariocarpus fissuratus f. gracilis (gracilní, tj. jemný, něžný).

Nákres semen: vlevo semena Ariocarpus fissuratus f. gracilis, vpravo semena typových rostlin (kresba L. Hovorka).


L. Hovorka, Pavel Pavlíček, V. Zatloukal
 
 Související články
Rubrika cestopisy