Paradoxně největšími ochránci těchto predátorů jsou osoby nám nejdražší, naše manželky. Ty pod argumentem, že slepice si musí nahledat, vypouští celá hejna slepic do volné přírody, ve které se nacházejí i naši miláčci (nemyslím manželky).

Řadu let jsem vedl pozorování průběhu útoku slepice na kaktus a výsledkem bylo jeho přesné popsání: Po vypuštění ihned zmapuje terén a poté se stáhne do ústraní a vyčkává, až se člověk vzdálí. Následuje pozvolné přibližování ke kořisti a její důkladná studie. I když je v okolí klid, ještě naposledy se ujistí, zda ji nikdo nesleduje- pomalu natočí hlavu doprava a poté doleva- přitom se rozhoduje do kterého místa udeří nejdříve. Tento úkon doprovází hlasový projev "KVÓÓ?" (psáno quo?), což přeloženo z latiny znamená KAM? Poté co vyřkne konečný verdikt, následuje kruté a krvavé zprznění rostliny provázené nasycením predátora, ten se pak jako by nic uchýlí zpět do svého úkrytu, kde ze získaných kalorií plodí další potomstvo. Toto se může opakovat i několikrát denně, což za několik málo let vede k úplnému zničení populace rostlin.

Ochrana: Nejlepší ochrana je útok! Lze k němu použít různé ostré nástroje, ovšem v případě nouze postačí i tupé. Toto jsem aplikoval na vzorku v areálu 100 metrů čtverečních, když to zjistila manželka, ten samý postup aplikovala na mě, z čehož vyplývá, že tudy cesta nevede. Výhodu mají ti, kteří manželku nemají a mohou hubení škůdců s čistým svědomím provádět, těch však jsou mezi námi jen asi čtyři procenta. Kupodivu právě ti bývají nejlepší kaktusáři. Další z možností se zdálo systematické pojídání těchto škůdců. K tomu se již manželka stavěla poněkud vstřícněji, ovšem když jsem přibral dvacet kilogramů i toto mi zatrhla.

Závěr zní: Proti slepicím není obrana! A tak se dál rozehrává ten věčný souboj mezi kaktusářem, manželkou a slepicí.

Kaktusy a jejich škůdci (12/2001)