Ukradený kaktus
Karel Čapek, Povídky z druhé
kapsy
„Tak já
vám povím,” pravil pan Kubát, co se
mně letos v létě stalo.
Byl jsem na
letním bytě, jak už ty letní byty
jsou: bez vody, bez lesa, bez ryb, vůbec
beze všeho; ale zato je tam silně
zastoupena lidová strana, okrašlovací
spolek s čilým jednatelem,
perleťářský průmysl a poštovní
úřad se starou a nosatou
poštmistrovou; zkrátka je to tak jako
všude jinde. Tedy když jsem se tam asi
čtrnáct dní oddával blahodárným a
hygienickým účinkům takové té
ničím nerušené nudy, začal jsem
větřit, že mne mají místní klepny a
vůbec veřejné mínění nějak
v prádle. A protože mé dopisy mně
docházely nápadně dobře zalepené,
až se celá obálka na rubu zrovna
leskla arabskou gumou, řekl jsem si:
Aha, někdo otvírá mou poštu; hrom do
té poštmistrovské báby! To víte,
tihle pošťáci prý dovedou rozlepit
každou obálku. Počkej, řekl jsem si;
a už jsem seděl a začal jsem svým
nejúhlednějším písmem psát: Ty
strašidlo poštmistrovské, ty nosatá
fuchtle, ty kometo, ty treperendo
zvědavá, ty zmije, ty rašple, ty
ježibabo a tak dále, s úctou
veškerou Jan Kubát. Poslouchejte, tahle
čeština je bohatá a přesná řeč;
jedním dechem jsem na ten papír vysypal
čtyřiatřicet výrazů, kterých může
přímý a počestný muž užít vůči
každé dámě, aniž by se stal osobním
nebo dotěrným; pak jsem to spokojeně
zalepil, napsal jsem na obálku svou
vlastní adresu a jel jsem do
nejbližšího města dát to do
schránky. Den nato běžím na poštu a
strčím s nejlíbeznějším úsměvem
hlavu do okénka. Paní poštmistrová,
povídám, není tady pro mne nějaký
dopis?
„Já vás
budu žalovat, vy ničemo,” zasršela
na mne paní poštmistrová s tím
nejstrašnějším pohledem, který jsem
kdy viděl. - „Ale paní
poštmistrová,” povídám jí
soucitně, „snad jste nečetla něco
nepříjemného?” - A pak jsem raději
ujel.
„To nic
není,” pravil kriticky pan Holan,
vrchní zahradník Holbenovy zahrady.
Tahleta lest byla příliš jednoduchá.
Já bych vám mohl povídat, jak jsem
nalíčil na toho zloděje kaktusů. To
víte, starý pan Holben je náramný
kaktusář, a jeho sbírka kaktusů, já
nelžu, může mít cenu tři sta tisíc,
když nepočítám unikáty. Na to si
starý pán potrpí, aby ta sbírka byla
veřejně přístupná. Holane, říká,
to je ušlechtilá záliba, to se má
v lidech živit. Ale já si zas myslím,
když nějaký malý kaktusář vidí,
řekněme, takového zlatého Grusona za
dvanáct stovek, tak ho jen zbytečně
bolí srdce, že ho nemá. Ale když to
starý pán chce, nu dobrá.
Ale tuhle
vloni jsme začali pozorovat, že se nám
ztrácejí kaktusy; a to ne nějaké ty
na oko, co kdekdo chce mít, ale zrovna
takové ty speciality; jednou to byl
Echinocactus Wislizenii, podruhé
Graessnerii, pak jedna Wittia, import
přímo z Kostariky, pak jedna species
nova, kterou poslal Frič, potom jeden
Melocactus Leopoldii, unikát, který
nikdo v Evropě neviděl už přes
padesát let, a nakonec Pilocereus
fimbriatus ze San Dominga, první kus,
který kdy přišel do Evropy.
Poslouchejte, ten zloděj musel být
nějaký znalec! - To nemáte ponětí;
jak starý pán zuřil. Pane Holbene,
říkám mu, jednoduše své skleníky
zavřete, a bude po ptákách. - A to zas
ne, křičel starý pán, taková
ušlechtilá záliba je pro všecky;
musíte mně chytit toho prašivku
zloděje; vyhod‘te hlídače, najměte
nové, alarmujte policii a takové ty
krámy. To je těžká věc; když máme
třicet šest tisíc hrníčků,
nemůžeme postavit ke každému jednoho
hlídače. Tak jsem aspoň najal dva
revírní inspektory od policie na penzi,
aby dávali pozor; a zrovna tehdy se nám
ztratil ten Pilocereus fimbriatus a zbyl
nám po něm jenom důlek v písku. Teda
to jsem se dožral a začal jsem pást
sám po tom zloději kaktusů.
Abyste
věděli, tihle praví kaktusáři, to je
něco jako sekta dervišů; já myslím,
že jim místo fousů rostou ostny a
glochidy, tak jsou do toho zažraní. U
nás máme dvě takové sekty: Spolek
kaktusářů a Sdružení kaktusářů;
čím se od sebe liší, to nevím, -
myslím, že jedni věří, že kaktusy
mají nesmrtelnou duši, kdežto druzí
jim přinášejí krvavé oběti; ale
zkrátka ty dvě sekty se navzájem
nenávidí a pronásledují se ohněm a
mečem na zemi i v povětří.
Teda jsem si
zašel k předsedům těch dvou sekt a
ve vší důvěrnosti jsem se jich
zeptal, nemají-li nějaké zdání, kdo
by - třeba z té druhé sekty - ty
Holbenovy kaktusy mohl ukrást. Když
jsem jim řekl, které vzácné kaktusy
se nám ztratily, prohlásili
s největší určitostí, že teda je
nemohl ukrást žádný člen té
nepřátelské sekty, protože tam jsou
jenom takoví svrabaři, hudlaři a
nezasvěcenci, kteří nemají ani
ponětí, co je to takový Wislizen nebo
Graessner, neřkuli Pilocereus
fimbriatus; a co se týče jejich
vlastních členů, že ručí za jejich
poctivost a ušlechtilost; že ti nejsou
schopni něco ukrást, ovšem krom
nějakého toho kaktusu; ale kdyby někdo
z nich takového Wislizena měl, že by
ho jistě ukázal těm ostatním
k uctívání a náboženským orgiím,
ale o tom jim, předsedům, není nic
známo. Načež oba ti ctihodní páni
mně řekli, že kromé těchto dvou
veřejně uznaných nebo trpěných sekt
jsou ještě divocí kaktusáři, a ti
prý jsou ze všech nejhorší; to jsou
ti, kteří se pro svou náruživost
nemohli snést s těmi umírněnými
sektami nebo vůbec holdují různým
bludům a násilnostem. A tihle divocí
kaktusáři prý jsou schopni všeho.
Když jsem
tedy u těch dvou pánů nepochodil,
vylezl jsem na takový pěkný javor
v našem parku a přemýšlel jsem. Já
vám říkám, nejlíp se přemýšlí
v koruně stromu; tam je člověk tak
jaksi odpoután, trochu se to s ním
houpe a přitom se díváte na všechno
z vyššího stanoviska; já myslím,
tihle filozofové by měli žít na
stromech jako žluvy. A na tom javoru
jsem si vymyslel takový plán. Nejdřív
jsem si oběhl své známé zahradníky a
povídám: Mládenci, nehnijou vám
nějaké kaktusy? Starý pan Holben by je
potřeboval na ty své pokusy. - Takhle
jsem sehnal pár set marodů a přes noc
jsem je nastrkal do Holbenovy sbírky.
Dva dny jsem byl zticha, a třetího dne
jsem dal do všech novin tuhle zprávu:
Holbenovy
světoznámé sbírky ohroženy:
Jak se
dovídáme, byla velká část
jedinečných Holbenových skleníků
zachvácena novou a dosud neznámou
chorobou, zavlečenou nejspíše
z Bolívie. Nemoc napadá zejména
kaktusy, probíhá po nějaký čas
latentně a pak se projevuje jako hniloba
kořenů, krčku i těla. Jelikož se
zdá, že tato choroba je velmi
nakažlivá a rychle se šíří dosud
nezjištěnými mikrosporami, byly
Holbenovy sbírky zavřeny.
Asi za deset
dní - po těch deset dní jsme se museli
skrývat, aby nás kaktusáři
neroztrhali samými dotazy - jsem poslal
novinám druhou zprávu :
Podaří
se zachrániti Holbenovy sbírky?
Jak se
dovídáme, určil profesor Mackenzie
v Kew chorobu, jež vypukla ve
světoznámých Holbenových sbírkách,
jako zvláštní tropickou plíseň
(Malacorrhiza paraguayensis Wild.) a
doporučil postřikovati zachvácené
exempláře tinkturou Harvard-Lotsenovou.
Dosavadní pokusy s tímto lékem,
které se nyní ve velkém měřítku
provádějí v Holbenových sbírkách,
jsou velmi úspěšné. Harvard-Lotsenův
roztok Ize dostat i u nás v tom a tom
závodě.
Když tohle
vyšlo, seděl už jeden tajný v tom
závodě a já jsem se uvelebil u
telefonu. Za dvě hodiny mně telefonoval
ten tajný: „Tak pane Holan, už ho tu
máme.” Za deset minut jsem držel za
límec takového malého človíčka a
třepal jsem jím.
„Ale
pane,” protestoval ten človíček, co
se mnou třepete? „Já sem jdu jenom
koupit tu známou Harvard-Lotsenovou
tinkturu!”
„Já
vím,” povídám mu, „jenže ona
žádná není, tak jako není žádná
nová nemoc; ale vy jste nám chodil
krást kaktusy do Holbenovy sbírky, vy
čerchmantský taškáři!”
„Zaplaťpánbůh,”
vyhrkl ten človíček, „tak ona
žádná taková nemoc není? A já jsem
deset nocí nespal strachem, že ji
dostanou mé ostatní kaktusy!”
Tak jsem ho
za límec vynesl do auta a jel jsem
s ním a s tím tajným do jeho
kvartýru. Poslouchejte, takovou sbírku
jsem ještě neviděl; ten človíček
měl jediný kumbálek v podkroví ve
Vysočanech, no, asi třikrát čtyři
metry, v koutě na zemi deku, stoleček
a židli, a to ostatní byly samé
kaktusy; ale jaké exempláře a
v jakém pořádku, to teda aby člověk
pohledal.
„Tak
kterépak kousky vám ukradl,” povídá
ten tajný; a já jsem koukal na toho
taškáře, jak se třese a polyká slzy.
„Poslouchejte,” řekl jsem tajnému,
„ono to nemá takovou cenu, jak jsme
mysleli; řekněte na direkci, že ten
pán toho odnesl za padesát korun a že
si to s ním vyřídím sám.”
Když tajný
odešel, povídám: „Tak
přítelíčku, nejdřív mně spakujte
všechno, co jste si od nás odnesl.”
Ten človíček vám mrkal, protože měl
slzy na krajíčku, a šeptá: „Prosím
vás, pane, nemohl bych si to raději
odsedět?”
„Nic”,
křičím na něj, „nejdříve musíte
vrátit, co jste nám nakradl.”
Tak on vám začal vybírat jeden
hrnéček po druhém a dával je na
stranu; bylo jich asi osmdesát, - my
jsme neměli ani ponětí, že nám toho
tolik chybělo; ale nejspíš to
odnášel už po dlouhá léta. Pro
jistotu jsem se na něho rozkřikl:
„Co, tohle že je všechno?”
Tu mu vyhrkly
slzy; vybral ještě jeden běloučký De
Laitii a jeden corniger, dal je k těm
ostatním a vzlykal: „Pane, na mou
duši, víc už jich od vás nemám.”
„To se
ještě ukáže;” hromoval jsem, „Ale
ted‘ mně řekněte, jak jste je od
nás mohl odnášet.”
„To bylo
tak,” breptal a přitom mu takhle
skákal rozčilením ohryzek. „Já…
já jsem si totiž vzal na sebe ty
šaty…”
„Jaké
šaty?” křičím já. Tu se vám
začervenal samými rozpaky a koktal:
„Prosím, ženské šaty.”
„Človíčku,”
divím se, „a proč zrovna ženské
šaty?”
„Protože,”
zajíkal se on, „prosím, takové
obstarožní ženské si nikdo pořádně
nevšimne, a pak…” dodával skoro
vítězně „…to přece dá rozum, že
nikdo nebude z něčeho takového
podezřívat ženskou! Pane, ženské
mají všechny možné vášně, ale
jakživy si nedělají sbírky! Viděl
jste už někdy ženskou, která by měla
sbírku známek nebo brouků nebo
inkunábulí nebo takových věcí?
Nikdy, pane! Ženské nemají tu
důkladnost a… a… takovou tu
náruživost. Ženské jsou tak děsně
střízlivé, pane! Víte, to je ten
největší rozdíl mezi námi a jimi:
že jen my si děláme sbírky. Já si
tak myslím, že vesmír je jenom sbírka
hvězd; on je nějaký mužský bůh, a
ten si dělá sbírku světů: proto jich
je tak strašně mnoho. Hergot, kdybych
já měl tolik místa a prostředků jako
on! Víte, že si vymýšlím nové
kaktusy? A v noci se mi o nich zdá;
třeba takový kaktus, který má zlaté
vlasy a hořcově modré květy - já ho
nazval Cephalocereus nympha aurea Racek -
já se totiž jmenuju Ráček, račte
vědět; nebo Mamillaria colubrina Racek;
nebo Astrophytum caespitosum Racek; pane,
tady jsou takové zázračné možnosti!
Kdybyste věděl…”
„Počkejte,”
přerušil jsem ho; „A v čem jste ty
kaktusy odnášel?”
„Prosím za
ňadry,” řekl stydlivě. „Ono vám
to tak krásně píchá.”
„Poslouchejte,”
já už jsem neměl to srdce ty kaktusy
mu vzít. „Víte co,” řekl jsem mu
„Já vás dovezu k starému panu
Holbenovi a ten už vám utrhne obě
uši.” Lidi, to vám bylo, když se ti
dva sčuchli! Celou noc zůstali ve
skleníku, než obešli těch
šestatřicet tisíc hrnéčků.
„Holane,” řekl mně starý pán
„To je první člověk, který dovede
ocenit kaktusy.”
A než uběhl
měsíc, starý pan Holben s pláčem a
žehnáním vypravil toho Ráčka do
Mexika, aby tam sbíral kaktusy, oba
svatosvatě věřili, že tam někde
roste Cephalocereus nympha aurea Racek.
Do roka jsme pak dostali takovou divnou
zvěst, že pan Ráček tam zahynul
krásnou a mučednickou smrtí. Přišel
tam nějakým Indiánům na jejich
posvátný kaktus Čikulí, který je,
abyste věděli, vlastní bratr Boha
Otce, a buď se mu nepoklonil, nebo jej
dokonce ukradl; zkrátka milí Indiáni
pana Ráčka svázali a posadili ho na
Echinocactus visnaga Hooker, který je
veliký jako slon a posetý ostny
dlouhými jako ruské bajonety,
následkem čehož náš krajan;
odevzdán ve svůj osud, vypustil duši.
Tak to je konec zloděje kaktusů.
|
-
|