 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Říjen ve sbírce u Pavlíčků Tentokrát –milí přátelé – nebudu zdržovat mnoha slovy, spíše se spolehnu na vypovídavost přiložených obrázků. Většina z nich je totiž fotografována poté, co celý rok prožila na „luftu”, chráněná jen proti dlouhodobějším dešťům makrolonovou odklopnou stříškou.
Tuhle kolekci ve venkovní kultuře tady obdivuje každý návštěvník, je až neuvěřitelné, jak málo stačí k tomu, aby měl člověk potěšení ze skvěle vypadajících kytek, aniž by musel vynakládat množství peněz za luxusní skleníky. Ve svém „luftníku” mám většinou mexické rostliny – Echinofossulocactus a Echinocereus, ale daří se tu i Ariocarpus, samozřejmě i jiným. U Fišerů v Hořicích nebo u Šedů ve Vysokém Mýtě jsem viděl stejným způsobem pěstované jihoamerické vysokohorské kytičky – aylostery, sulokorebutie, mediolobívie a další – něco tak skvěle tvrdého, kompaktního a mocně kvetoucího jsem neviděl – to se vůbec nedá srovnávat s kaktusy ve sklenících. A také tam byly boky pařníků úplně volné a jen při deštích byla zajištěna ochrana folií svrchu.
A tak začínáme s přehlídkou – hned na kraji sedí Echinofosulocactus od Los Piňos – rostliny pocházejí ještě od známého brněnského znalce tohoto rodu – pana Pechánka. Trny jsou díky venkovnímu umístění přímo excelentní. E. pentacanthus (PP 408 – Tula, Tamaulipas) – ten nikdy nebude mít trny nějak výjimečně dlouhé, ale zase je to kompaktní, nizoučká, téměř diskovitá rostlinka.
Další „fosuláč” má označení SB 7, měl by to být zacatecasensis, ale asi půjde o omyl. Spíš bych ji zařadil k pentacanthus. Ale kytka je to skvělá, a když zakvete, má plné, velké červenofialové květy. Další exemplář pochází ze sběrů Josefa Odehnala, tyhle kytky rostou u Sombrerete v Zacatecasu. Právě tu bych spíše označil jmenovkou „zacatecasensis”, ale počkejme si raději na novou knihu od Rakušana pana Nagla, třeba nám v tom konečně udělá jasno.
U této kytičky s plochými šavlovitými trny mám poznámku – sběr LH. Musím se konečně Ládi zeptat, odkud tahle forma pochází. Já bych to typoval na lokalitu na 90 km u Dr. Arroyo, velmi podobné rostliny tam rostou společně s Encephalocarpus strobiliformus, Turbinicarpus pseudopectinatus, Turbinicarpus subterraneus a s dalšími.
Ve venkovní kultuře se také daří Echinomastus unguispinus – to je otrnění, co? Parádu ve sbírce vždy dělá Sclerocactus polyancistrus, a když se jedná o tuhle supervzácnou bělotrnou formu, tak to stojí za to. Když jsem se toulal po lokalitě těchto raritek, nikdy bych nevěřil, že může růst jedna kytka od druhé tak hrozně daleko. A když se našla skupinka 2 – 3 rostlin, byl to velký svátek.
Ancistrocactus tobuschi – to je taky jedna ze vzácnějších a obtížnějších kytek. Americký botanik pan Anderson tento rod v nové monografii vřadil do rodu Sclerocactus – a dá se říci, že to není od věci. My jsme ale přece jen poněkud konzervativní, takže zůstaneme u starého dobrého Ancistrocactus. Pokud si někdo myslí, že na ariokarpusy je venkovní kultura dost drsná, uvidíme. První rok venku přestála miska s A. kotschoubeyanus var. elephantidens velmi dobře. A za dalších pár let – uvidíme. Stejně tak je dobré prověřit odolnost astrofyt, toto A. capricorne var. minor RS 596, které roste severně od Saltillo – zdá se – si docela libuje.
O tom, že volná kultura svědčí většině echinocereusů, nikdo jistě nepochybuje. Na obrázku je Echinocereus se jménem albispinus a je ze skalky Pepíka Buška – kousek od Mnichova. Je to nějaká bělotrná forma E. baylei.
Tenhle krasavec donedávna vypadal jako semenáček nějaké espostoe. Byl celý zahalen do bílých vlásků, až asi po dvou letech se z dětského oděvu přestrojí do dospělejšího sáčka, je to E. chloranthus var. neocapillus SB 395, z texaského okresu Brevster. Podle mých zkušeností roste jen na malé lokalitě, poblíž městečka Marathon, kde se vždy zastavíme cestou do národního parku Big Bend.
Podzim je ve znamení květů na mexických raritách – Ariocarpus. A tak jen zběžně – Ariocarpus agavoides PP 208 od Tuly ochotně kvete už jako 3 letý semenáček. Dnes už je těchto kytiček u Tuly jen tak málo, že by se snad nechaly spočítat na prstech jedné ruky. Naposledy jsme tam našly jen dvě – a to bylo období květu! Co se nezaveze smetištěm, to zničí mohutná vodní eroze. Už ani ty kozičky tu nejsou – díky hlubokým zářezům do půdy – moc vidět.
Kousek odtud, na druhé straně městečka, je naleziště A. kostchoubeyanus var. albiflorus. Protože je na rovině, nevadí mu zatím nic a je jich tady spousta. Roste přímo na hliněných cestách v kolejích těžkých náklaďáků... Většina z nich kvete bíle, ale jistě si všímáte i fialkového nádechu na okvětních lístcích. I na této lokalitě se naleznou rostliny sytě růžově kvetoucí, byť jen ve velmi malém procentu. Poslední ariáček je dost problematický A. retusus var. furfuraceus. Pozná se podle hruběji zvlněného povrchu tuberkulí, ovšem podobné zvlnění je znak, který je možné najít i na lokalitách „čistých” A. retusus.
|
