Září už je smutné. Rostliny se připravují na zimní spánek, většina kaktusářů také. U nás se ovšem finišuje, připravuje se náplň katalogů, dělá se na nabídce semen. To je myslím dobré, aby vešlo ve známost, jak se ta nabídka připravuje. Je to ve spolupráci s téměř 30ti dodavateli. Už dříve jsme navštívili a vytipovali řadu vyhlášených pěstitelů a odborníků na jednotlivé oblasti v celé republice (např. Josef Moučka – Mammillaria, Láďa Šorma – Gymnocalycium atd.) a domluvili jsme spolupráci při dodávání semen. Tím jsme dosáhli výjimečné kvality jak co do pravosti druhů, tak i co do dobré klíčivosti nabízených semen.

V září se u nás také naposledy zalévá sbírka, někdy uprostřed měsíce, když je výhled na teplé babí léto. Ta zálivka je už pochopitelně opatrnější, rozhodně to není takové to „rozbahnění”, kdy květináčky v mísách stojí celý den ve vodě. Zalévám spíše individuálně, každý květináč zvlášť, roubovanci jsou přirozeně zalévány mnohem vydatněji, než třeba pravokořenný ariokarpus.

Thelocactus bicolor (SB 287)		Eriocactus warasii

Ale abych vás tradičně provedl zářijovou sbírkou, vyfotil jsem si Thelocactus bicolor od Saltillo Coahuila (SB 287). „Teláče” jsou ve sbírkách oblíbenými kaktusy, dobře kvetou, nejsou až tak náročné, a jsou díky svým trnům atraktivní i bez květů. Také nejsou ani moc malé, ale ani moc velké – zkrátka, člověk se nediví, že jsou mezi „lidem” tak oblíbené.

Dalším krasavcem je Eriocactus (Notocactus) warasii. Tahle kytka má tak nezvykle skloněné temeno, že kvete jakoby úplně z boku, vykvétá ovšem vždy poblíž vegetačního středu na temeni. Eriokaktusy jsou vůbec moc líbivé kytky, ať už se jedná o veleznámý (už díky svému jménu) zlatý sloupek Eriocactus leninghausii, tak třeba i E. schumannii, nebo vzpomínaný E. warasii. Eriocereusy však s kvetením nijak nespěchají, některým to trvá i deset let, než se laskavě uráčí.

Neoporteria rapifera		Pyrrhocactus kesselringianus

Samostatnou kapitolou jsou „Čilané”. Těch je ve sbírkách snad stále méně, a přitom se jedná o tak nádhernou skupinu rostlin, která si rozhodně větší pozornosti zasluhuje. Na obrázku je vidět Neoporteria rapifera a Pyrrhocactus kesselringianus. Jejich pěstování je ovšem náročnější, než je tomu u běžných kaktusů, vyžadují opatrnější zálivku a chladnější zimování, mnoho čerstvého vzduchu, milují ranní rosu a noční ochlazení.

V září jsem se také byl podívat v pěstírně u známého pěstitele – kaktusáře Quida Kuchaříka. Tenhle člověk má skutečně – jak se říká – zelené ruce. Tak krásné výsevy se vidí jen málokdy. A věřte nebo nevěřte, lány semenáčů se nacházejí skoro na 300 metrech čtverečných! Přitom se tu pěstuje v dost primitivních podmínkách, do (pronajatého) skleníku fučí stovkou děr, takže na zimu musí vše do jednoho malého prostoru v naštosovaných přepravkách. Ve skleníku je umístěna i sbírka Jarouše Šnicera a hlavně pak Pavla Malíka, takže to jsou hlavní spolupracovníci a podílníci celého podnikatelského záměru.

Quido Kuchařík		skleník s výsevy

Ptal jsem se Quida, jak je možné, že nikde v miskách plných semenáčů nejsou vidět žádné ztráty. Vysvětlil mi, že přepichuje z misky do misky, tedy bez nějaké pauzy na zaschnutí poraněných kořínků. Při přepichování se kořínky zkracují prostým utržením – pokud jsou moc dlouhé, a hned po přepíchání se namočí miska do vody s protiplísňovým přípravkem Karamba (ředění 1/1000). A tak mne napadlo – poprosíme pana Kuchaříka, jestli by o svém způsobu pěstování pro naše noviny něco také nenapsal. Co říkáte?

Pavel Pavlíček

e-mail: pavlicek@chrudim.cz