Naše vzpomínka je věnována jedné z největších českých sbírek 19. století, sbírce, jejíž majitel byl později velkým učitelem A. V. Friče. Jistě již tušíte o koho se jedná. Je to František Seitz, jehož 170. výročí narození si v tomto roce připomínáme.

Kaktusy v 19. století se k nám dostávaly především zásluhou šlechticů, kteří si zakládali botanické zahrady, kde chtěli mít co nejvíce exotických rostlin. Tak byla založena Kanálská zahrada v Praze hrabětem J. M. Canalem (1745-1826), kde se již podle seznamu botanika J. Novodvorského (1778-1811), který vydal r. 1804, nacházely kvetoucí kaktusy. V polovině minulého století se v Praze nacházely další šlechtické sbírky Salmovské a Desfourské. Postupem času se sbírky objevují u bohatých měšťanů jako byli pražský rada Hanka nebo městský čtvrtní Seitz.

Historie Seitzova rodu sahá daleko do minulosti, pochází z rodu pánů Zajíců z Hasenburka (šlechtický predikát byl později rodině Seitzově navrácen). Někteří členové rodu žijící v Německu se již v první polovině minulého století zabývali pěstováním kaktusů. Vždyť jeho jméno se často plete s Franzem Seitzem, který byl inspektorem botanické zahrady v Mnichově, nebo někteří se mylně domnívají, že Mammillaria seitziana popsaná Martiusem v roce 1873 je pojmenovaná po pražském Seitzovi, což je omyl. Ta byla popsána po jeho strýci, německém kaktusáři A. Seitzovi. V tu dobu bylo Fr. Seitzovi teprve 7 let. Právě u těchto příbuzných se dostal František Seitz ke kaktusům, které mu učarovaly.

Ale začněme od začátku. Jedna větev Seitzova rodu od dávna sídlící v Čechách se přestěhovala do Prahy. Zchudlí potomci bývalé české šlechty vyrůstali v 19. století v rychle bohatnoucí měšťany. Otec J. Seitz byl galanterním dělníkem a později bohatým pražským klenotníkem. Oženil se s dcerou zámožné rodiny soudního sluhy B. Fesslovou. Syn František se jim narodil roku 1831, tedy před 170 lety. V revolučním roce 1848 bojoval František Seitz jako sedmnáctiletý na barikádách u Karlova mostu, kde byl třikrát raněn. V letech 1850-55 absolvoval Český polytechnický institut v Praze. Poté se stal přednostou nádraží nejstaršího v Praze (dnes Praha – střed). Toto však opustil, protože se mu nelíbily noční směny. Proto přijal místo městského čtvrtního (magistrátní okresní dozorce), najal si dva soukromé písaře a věnoval se plně svým zálibám rybaření, houbařství a nakonec kaktusaření. F. Seitz byl dvakrát ženatý. S první manželkou Terezií Grandovou měl šest dětí. S druhou Vilemínou Ottovou (sestra nakladatele a knihkupce Otty) měl další tři děti.

František Seitz proslul svou v té době největší sbírkou kaktusů v Evropě. Své skleníky postavil blíž dnešního Fügnerova náměstí, v kterých topil. Jako učeň mu chodil topit do skleníku i Antonín Záruba, později známý jako zahradník zabývající se kaktusy. Do pěstování kaktusů byl F. Seitz tak zanícený, že na ně prakticky padly všechny úspory. Jakmile se dostal do větších finančních potíží, tak prostě kaktusy prodal. Svou první sbírku vytvořil nejen pomocí svých příbuzných (o kaktusy se zajímal již i jeho otec), ale také pomocí výsevu semen zasílaných se sběru B. Roezla. Tuto první sbírku koupil hrabě Desfour. Posléze vybudoval druhou sbírku, o které se říká že byla v té době největší v Evropě. Čítala 800 taxonů jak se můžeme dočíst v jeho soupisu kaktusů, které vydal roku 1870 pod názvem “Catalogus cactearum culturum a Francisco Seitz, Prague Bohemia. Typis B. Stýblo – Propriis sumptibus.”. Tyto kaktusy se však dlouho v Praze neudržely, neboť je prodal do Vídně architektovi Dautwitzovi. Třetí sbírka již nedosáhla takové slávy jako předešlá. Po otci tuto sbírku převzal jeho syn Zdenko, který ji prodal zahradníkovi Mladějovskému, potom zmizel ve světě, kde byl na dvoře iránského šáha jako sekretář. Na lásku ke kaktusům však Fr. Seitz nezapomněl, vždy měl několik rostlin ve svém pokoji až do své smrti roku 1909.

Když se o kaktusy začal zajímat mladičký Vojta Frič, dozvěděl se o Seitzovi a začal jej posléze navštěvovat. Tehdy byl Seitz již nemajetný a sbírku již neměl. Nejlépe setkání se svým velkým učitelem napsal Frič ve své první knížce z roku 1918 “A. V. Frič mezi Indiány”, kde první část knihy je věnována začátkům Fričova kaktusaření. Kapitolu týkající se setkání se Seitzem pro zajímavost uvádím celou:

A. V. Frič - Můj první přítel

Mé cesty k zahradníkům byly marné. Naučil jsem se sice mnoho, mnohé odpozoroval, ale kaktusů jsem nenašel. Od jednoho starého zahradníka jsem zvěděl, že čtvrtní Seitz měl kdysi velkou sbírku kaktusů. Dle adresáře bydlel hned za rohem ve Školské ulici a tak jsem se tam vypravil jednou v neděli odpoledne. “Nezastihl jsem ho doma – je prý jistě u Císařovských na “držkové polévce”. Šel jsem tedy k Císařovským. Vyptal jsem se sklepníka – ač jsem nikdy předtím nebyl sám v hospodě – který pán to je a na cenu polévky a sodovky a přisedl jsem si ke stolu.

V takovém hostinci nebývají zvyklými na hosty v krátkých kalhotách, kteří nohama nedosáhnou na podlahu a stěží na trnož stolu. Už to, že jsem si poručil sodovku v místech, kde byli pyšní na kvalitu plzeňského, bylo provokací šenkýře, ale i hostů.

Budil jsem tedy pozornost a nic nebylo snazším než navázat hovor. “Cože prý tak chci” ptal se mně stařičký pán s císařským fousem a pichlavýma očkama, nad ním visel na stěně cylindr a španělka ze slonoviny s vyřezávanou hlavicí. “Mluvit s Vámi a dovědět se něco o kaktusech a kde bych je mohl sehnat.”

Dědouškovi zasvítila očka, zavolal sklepníka, dal přenést naše příbory a odsedli jsme od každodenních hostů k malému stolečku do kouta. Zabrali jsme se do hovoru, že jsme ani nepozorovali, jak se hosté vyměnili odchodem “gáblijících” a příchodem obědvajících. Přišli jsme oba pozdě k obědu a oba jsme ten den měli prostonárodně řečeno “držkovou” podruhé. On už byl příliš starý a já byl dítě, tedy dva extrémy v lidském životě, kdy se musí poslouchat.

Po obědě jsem byl již u něho, zůstal do večera a pak jsem tam býval vždy, když jsem měl volnou chvilku a protože jsem se doma nikdy neučil, bylo jich hodně. Vybrali jsme bohatou literaturu, množství starých ceníků, rytin i fotografií a z tohoto bohatého materiálu, jakož i častých hovorů učil jsem se pozvolna rozeznávat různé druhy kaktusů, jejich pěstování, aklimatizovat importované “originály,” množit z odnoží i ze semene, roubovat i očkovat, ovšem jen v teorii. Zvěděl jsem o staré slávě velkých sbírek pražských, o známých kaktusářích tu i cizozemských.

Také jsem se musel svěřit starému pánu o svém stále ještě trapném stavu finančním – ale on mně pochopil a povzbudil. Poradil, jak možno rozmnožit rostlinu a vyměnit za jinou a že i tak lze se dopracovat pěkné sbírky.

To byl můj prvý přítel – opravdový přítel. Přes to, že byl mezi námi rozdíl asi 50 let, přece jsme se měli rádi. Navzájem jsme se chápali: já rozuměl jeho vzpomínkám na zašlé mládí, kdy on začínal právě tak jako já tehdy – on mé touhy po budoucnosti až budu moci zařídit vše dle své vůle. Vzájemně jsme si také svěřovali své radosti i starosti a rozdílu stáří jakoby mezi námi nebylo.

Řídil jsem se jeho radou a měl jsem již více štěstí ve hledání kaktusů. Poradil, že není třeba dlouhých doporučení a protekcí (jichž jsem byl vždy nepřítelem), abych se dostal do skleníků botanické zahrady. Cigárko otevřelo zadní dvířka. V Kinského zahradě nalezl jsem trosky slavné sbírky a levně po šestáku stával se majitelem ne sice vzácných druhů, ale velkých, starých rostlin.

Také zbytky Seitzovy sbírky jsem objevil. Ale trvalo dlouho, než mi o nich řekl. Byla to rodinná tragédie. Nešťastný jeho syn Zdenko převzal po otci kaktusy, když se rozhněvali a když pak upadl do špatných finančních poměrů zastavil sbírku u zahradníka Mladějovského v Libni.

Když po několika letech Zdenko zmizel beze stopy, koupil sbírku tu zahradník Záruba a to byl počátek libeňské firmy kaktusářské.

V dalších kapitolách se Frič zmiňuje ještě o Seitzovi, který mu pomáhal v určování došlých rostlin, kde odhalovali různé obchodnické podvody. Tím si získal Frič značné autority a obchodníci mu zasílali nejisté druhy k určování. Pak jezdil určovat rostliny přímo do Erfurtu, kde nakoupil a přivezl domů právě došlé importy.

Vybalování rostlin byl přítomen samozřejmě starý Seitz. Spráskl ruce a zvolal: “Co jste to přivezl? Samé novo-Mexikány. Ty jsme nedovedli žádný pěstovat, vždy nám zahynuly. Na ty byste musil mít velký teplý skleník”.

Jelikož Fričova sbírka rostla a jelikož ještě nebyl plnoletý, najmul mu Seitz od obce Pražské vrchní plochu vodojemu v Sokolské třídě, která ležela ladem. Tam s jeho pomocí a pomocí spolužáků postavil Frič skleník 13 metrů dlouhý.

Toto jsou podstatné úryvky z knížky A.V. Friče a z jeho vzpomínek na Františka Seitze. Vraťme se však zpět k Seitzově největší sbírce a jeho katalogu z roku 1870. Ten nám prozradí, jaké rostliny se tam nacházely. Dlouhou dobu se tvrdilo, že Seitzův katalog již neexistuje. Po zdlouhavém pátrání se nám nyní dostal do rukou tento katalog. Tenkrát ještě nebyly známy rody, tak jako je známe dnes, ale z uvedených druhů vyplývá, že Seitzova sbírka obsahovala spoustu ještě dnes cenných rostlin, tzv. rarit. Ovšem má to i stinné stránky, Seitzův katalog obsahuje spoustu názvů blíže neurčených rostlin, názvů které dnes nic neříkají. Seitz sice uvádí u každého názvu autora popisu, či odkud rostliny pochází. Ale to nám není nic platné, když neznáme celou citaci, kde rostliny byly popsány. Z uvedeného katalogu vyplývá, že Seitz znal těchto 14 rodů:

Anhalonium, Pelecyphora, Mammillaria, Malacocarpus, Echinocactus, Leuchtenbergia, Echinopsis, Pilocereus, Echinocereus, Pyllocactus, Epiphyllum, Discocactus, Cereus a Opuntia. Největší část katalogu zaujímají mamilárie, následují echinokaktusy, cereusy atd. Můžeme též zjistit, že sám Seitz popsal 9 druhů kaktusů, ale také spoustu variet, kristát a monstroz. Z toho vyplývá, že měl nebývalý zájem o tyto nezvyklé tvary kaktusů, z kterých vytvořil velkou kolekci. Kromě Seitze je uváděn jako autor popisu několika rostlin i další český kaktusář Hanke, který např. po Seitzovi popsal jeden cereus. Pro zajímavost uvedeme všech 9 druhů, kde jako autor popisu je uveden Seitz. Jsou to: Mammillaria acutangula, hankeana, palackii, Všechny tři mamilárie nám nic neříkají, nelze se zatím dopátrat o jaké rostliny se jednalo. Jediná zmínka se týká jen M. acutangula, kterou lze najít v Monat. Kakteen 1985 s odvoláním na Grusonův katalog. Další dva názvy mamilárií svědčí o Seitzově velkém vlastenectví, což dokazují i názvy u dalších jím popsaných rostlin. Jedná se o Cereus hankeanus a žižkaanus. Cer. hankeanus je dnes jen synonymem Cer. validus, který popsal Haworth roku 1831. Cer. žižkiaanus bývá uváděn jako varieta Trichoc. chilensis. Tyto rostliny se taktéž nacházely v Grusonově sbírce jak se můžeme dočíst i v Gardenas Chronicle z roku 1873. Dva druhy echinokaktusů (baumanii, cupreatus) a dva druhy echinopsisů (imbicata, spinosissima) zakončují přehled Seitzových devíti druhů. Echinocactus baumanii je neznámá rostlina, když nebereme v úvahu Lemairův dnes Cleistocactus baumanii 1844, což se zdá být nepravděpodobné. Echc. cupreatus je synonymum Neoporteria nigricans Linke 1857. Nic neříkající je název Echinopsis imbricata. Poslední Echinopsis spinosissima, jež již Foster uvedl v r. 1861 jako Cereus bývá uváděn jako synonymum Cer. peruvianus.

František Seitz si dopisoval se spoustou odborníků z celého světa. Taktéž psal články do zahraničních časopisů ovšem v kterých publikoval již zmíněné popisy rostlin, není dosud známé. Uplyne ještě hodně vody než zjistíme, kde se tyto rostliny nacházejí, jestli ovšem existují. Velkým problémem je získání a nahlédnutí do staré literatury, často pro amatéry nedostupné. Druhým problémem starých popisů jsou jen krátké a neúplné informace, bez jakéhokoliv vyobrazení atd. Není účelem této vzpomínky dále se rozepisovat, už tak toho bylo dost. Chtěli jsme jen připomenout jednoho z průkopníků českého kaktusářství, kteří psali jeho historii. Letos vzpomínáme 170. výročí narození Františka Seitze, vzpomínáme a nezapomínáme.

První dochovaný katalog kaktusů u nás:

strana: 3 – 4 – 5 – 6 – 7 – 8 – 9 – 10 – 11 – 12 – 13 – 14 – 15

Upraveno z Ostníku: Král Lumír, Pakr Antonín

Prosba autorů: pokud někdo vlastní nebo ví kde se nachází obrázek Františka Seitze, nechť nás informuje: lumir.kral@iol.cz