Literární dílo od našich píseckých přátel

Nedávno jsem listoval starými chrudimskými zpravodaji, kde jsem objevil krásné literární dílo. Píšu schválně „literární dílo”, neboť coby nevzdělanec vlastně nepoznám, zda se jedná o báseň, o prózu, o nekrolog, či o co vlastně.

Tohle dílo jsme vydali v roce 1981, ale není to dílo původní, opsali jsme ho tehdy ze zpravodaje píseckých přátel „Písecký kaktusář” a s jejich svolením jsme ho také přetiskli. Tehdy – tak jako my nyní na internetu – se kaktusáři bavili vydáváním klubových zpravodajů, číslovaly se použité cyklostylované blány a bolševikům se předávaly ke kontrole, aby byli klidní, že se netisknou letáky…, škoda, že tenkrát už nebyl internet, to by se asi zbláznili. Ale zpátky k našemu kaktusářskému tématu:

PAMÁTCE NEJBLIŽŠÍCH
 
Jednou jsem ve skleníku postavil
kaktus na židli
a strejda si na ní sedl
jen na okamžik, jen na chvíli,
přesto to byla chvíle dostatečně dlouhá,
aby stačil na celou zahradu zařvat „ouvá!”
a taky „do prdele!”
 
A opravdu
trny tam měl zaraženy
až po samé hlavičky vylomených areol.
 
A i když se mu jich většinu
za pomoci soustavy zrcadel a pinzet
podařilo vytáhnout,
oblíbil si od té doby
spaní na břiše.
 
Avšak nešetrné dosednutí mělo
i další tragické dozvuky.
 
Poškozenou pokožkou vnikla infekce,
okolí rány začalo fialovět, pak bezhvězdně černat.
Až příliš rychle se nákaza rozšířila do celého těla.
Buňky se neodvratně rozpadaly,
na záchranu bylo již pozdě.
 
Smutní – přesmutní
Jsme ho pochovali
na kompostu.
 
Ještě štěstí,
že tu zůstali dospívající potomci.
Trny mají již také tak
vábně dlouhé.
 
Přijďte se někdy podívat,
na chvíli posadit,
ach, chtěl jsem říci
p o s e d ě t.


Pavel Pavlíček