![]() |
|||||||||||||||
Jarní poupata
Jsou dvě finty, jak si pomoci. První finta – kytku, která je s vývojem poupat zřetelně vepředu, přemístím na místo méně osvětlené a chladnější, zatímco tu kytku, která se “courá” přemístím tam, kde je sluníčka i tepla co nejvíce. Je tak naděje, že jednu přibrzdím a druhou urychlím… Pokud se však přece jen stane, že jedna kytka vykvete a druhá až za týden, pokusím se „konzervovat” pyl z té první. Na kousek špejle (nebo špíle?) namotám trochu vaty, na vatu naberu co nejvíce pylu a to vše uzavřu do suché lahvičky (lékovky, zkumavky se zátkou…), popíšu a uložím do ledničky. Ve vhodné chvíli pak pyl použiji – a těším se, že kytka „zůstane” – tedy že pyl bude i po konzervaci tak dobré kvality, aby na blizně vyklíčil a prorostl čnělkou až k vajíčkům v semeníku.
A protože se s vámi chci o radost z jarních poupátek rozdělit, pár jsem jich také vyfotil. První tři jsou Echinofossulocactusy – nebo jednodušeji a možná i správněji řečeno Stenokaktusy (některými kaktusáři hanlivě nazývané jako Stejnokaktusy). Nemám u nich druhová jména, jenom údaje o lokalitách, kde rostou v přírodě. Je to totiž problém, pojmenovat tyhle kytky bez začervenání, tedy s jistotou, že se nemýlím. A tak pokorně čekám na slibovanou monografii, kterou by měl snad už brzy vydat rakouský kaktusář a znalec p. Nagel. Brzy na jaře vykvétají také echinomastusy, např. mrazuvzdorný E. dasyacanthus.
Lobivia famatimensis (dříve chybně uváděná jako Reicheocactus pseudoreicheanus) má poupátka jako drobné „kočičky”, zatímco Echinocereus knippelianus už od začátku neskrývá, že jeho květy budou okouzlující svým červeno-fialovým zabarvením. Pavel Pavlíček |