Byl jednou jeden kaktusář a jmenoval se, tuším, Honza Ládíček. Tenhle Honza si jednoho dne uvázal ranec a vypravil se do světa.

Tam za několika řekami, několika horami a jedním mořem se se svojí družinou dostal do zajetí. Po několika dnech v místní temnici nebyl uvržen do hladomorny a ani mu nebyla sťata hlava. Protože místní vrchnost byla rozumná, celá družina byla poučena o tom co se smí a nesmí a nakonec propuštěna na svobodu.

Zde by pohádka mohla končit. Dobrý konec, vše dobré. Ale co by to bylo za pohádku bez zápletky, stupňovaného zla, vítězství pravdy a opravdu dobrého konce.

Jaké bylo překvapení Honzy a jeho družiny, když je po návratu domů čekalo přivítání jak nejhorších zločinců. Byly jim nasazovány oslí hlavy a málem naraženi na kůly. Honza jako statečný pohádkový hrdina odolal všem nástrahám a nedal se odradit. Poučil se a činil jen dobro. Při svých dalších výpravách do světa neměl nejmenších problémů. Přivezl mnoho velmi pěkných obrázků a svými vyprávěními přibližoval daleké země těm, kteří se do takových dálek podívat nemohou.

Zase by mohl být konec pohádky, ale kde je to zlo? Zlu budeme říkat třeba paní Pomluva. Kdykoliv byl Honza ve světě říkalo se: „Co tam asi provádí?” Kdykoliv se Honza vracel ze světa, prohlíželi mu raneček, jestli v něm má opravdu jen buchty. Nikdy se již neprovinil.

Přesto, kdyže se provinil někdo jiný, třeba i sám král, paní Pomluva zařídila, že byl spojován s nimi. Honza však vytrval. Přes všechna nařčení, pomluvy a ústrky půjde dál svojí cestou. Pro svoje zkušenosti a znalosti se jednou stane členem královské družiny nebo jako v každé správné pohádce samotným králem.

Jen Honzo, zůstaň takový jaký jsi. Odpusť paní Pomluvě a všem ostatním, které jednou nahradíš. Nebuď jako oni! Pak by to nebyla dobrá pohádka , ale drama. A toho je všude kolem nás dost a dost.

Teď už opravdu zazvonil zvonec…

A jestli neumřeli žijí spokojeně dodnes.

Dobromil Pokora