O jedné pozoruhodné sérii článků o kaktusech

Zabývat se takovou skupinou rostlin, jakou jsou kaktusy, má řadu nevýhod. Úplně stejně jako zabývat se orchidejemi, tilandsiemi, denními motýli, gekony, střevlíky nebo sklípkany. Co mají společného? Lidé se o ně zajímají trochu moc. Nebo jinak – zajímá se o ně lidí příliš mnoho.

Určitě to znáte. Každou z těch právě jmenovaných skupin pilně studuje velké množství sběratelů, chovatelů, pěstitelů a milovníků. Bedlivě pozorují a detailně zkoumají každou nožičku, chloupek, okvětní plátek nebo trn. A o všem dumají, všechno zaznamenávají, přou se a diskutují se svými soukmenovci, hádají se a odsuzují své odpůrce, někteří nakonec publikují.

A obory, které mají svých milovníků opravdu hodně, produkují také hodně článků, knih, obrázků a informací. A s tím je spojeno hned několik nectností. Jednak je těch věcí k prostudování nebo alespoň k prolistování opravdu mnoho – nedá se to stihnout natož se v tom vyznat, je to nepřehledné atd., atd. Za druhé samotný obor se uzavírá do sebe; vytváří tolik materiálu, že si stačí sám a moc nepokukuje po okolí. Jedině tak si lze vysvětlit jeden zvláštní paradox. I přesto, že kaktusy, brouky či hady „dělá” hodně lidí a vychází o nich spousta knih a jiných materiálů, většina informací v nich je vlastně hodně stará. Stále dokola a jen s malými obměnami se opisují z prací starých do novějších a z nich do nejnovějších atd. Je až zarážející, jak málo nových vědomostí tak velké množství lidí vyprodukuje.

Přesto existují výjimky. Taková díla vytvářejí lidé, kteří ve svém oboru dosáhli jistého stupně moudrosti a vyrovnanosti. Pochopili, že slávu a obdiv si nedobudou popisem tisíců nových variet a poddruhů. Pochopili, že kvalita musí převážit kvantitu a proto dokázali své pavouky, kaktusy či motýli studovat opravdu do hloubky a důkladně, získat cit pro obor a dostat se až k samým jeho hranicím (a jen za hranicemi se dá najít nový svět). Na druhou stranu neztratili kontakt s okolním světem a dokázali z něj přijmout nové poznatky. Díky takovým lidem dnes existuje nemnoho (kvalitních věcí je vždy nemnoho) publikací, které přetrvávají leta, desetiletí i déle navzdory tomu, že názvosloví je v nich již neplatné, fotografie vybledlé a pravopis lehce úsměvný.

Domnívám se, že k takovým pracem se jednou zařadí i seriál článků Libora Kunteho se spoluautorstvím Jiřího Sádla, který vychází v přírodovědeckém časopise Vesmír od ledna roku 2001. Ve dvanácti dílech se v něm zjevuje svět kaktusů v podobě v Čechách dosud neviděné. Texty doplňují skvělé fotografie až na nepatrné výjimky pořízené na americkém kontinentu výhradně v přirozeném světě trnitých krasavců.

Text Pavel Hošek