(přetištěno z 294. čísla Ostníku, časopisu Klubu kaktusářů v Ostravě, mírně upraveno a zkráceno)

Rozhodneme-li se pro pravokořenný způsob pěstování ariokarpusů, je nutno mít značnou trpělivost a nedopouštět se přehmatů, zejména při zalévání. Pěstování pravokořenných ariokarpusů vyžaduje v létě velmi světlé a teplé stanoviště, v zimě pak naprosté sucho. Přivést pravokořenné ariokarpusy pěstované ze semene do květu představuje mnoho let velmi opatrné kultivace bez pěstitelských chyb. Rostliny potřebují běžný propustný substrát, který získáme přidáním písku, štěrku, případně antuky. Zvláště náchylné jsou při zálivce v letním období, kdy nevhodná zálivka znamená problémy. Viděl jsem ve sbírkách rozličné způsoby pěstování pravokořenných ariokarpusů. Popíšu dva, zcela odlišné způsoby, oba však mají něco do sebe.

V prvém případě byly semenáčky zasázené do vyšších plechových krabic, neboť pravokořenné rostliny budují svou podzemní část – mohutný řepovitý kořen, a potřebují hlubší nádobu. Jakmile se semenáčky na jaře dostaly do růstu, nechal je pěstitel stát od jara do podzimu ve vodě se stálým přihnojováním. Výsledkem bylo, že ariokarpusy rychle přirůstaly a brzy začaly kvést. Nevadila jim ani letní vedra, resp. nenastala při nich letní stagnace, růst prakticky nebyl přerušen. Je to podobný efekt jako u roubovaných kaktusů, kdy roub živí podložka nepřetržitě. Tyto ariokarpusy dosahovaly během několika let značných rozměrů a vypadaly jako ze starších sbírek, ale poněkud nafoukle. Ani ztráty nebyly tak velké, jako by se na první pohled mohlo zdát. Tento “vodní” způsob pěstování kaktusů se osvědčil i u jiných kaktusů a samozřejmě i u dalších sukulentů. Je to jeden ze způsobů, jak rychle namnožit kaktusy.

Druhý způsob byl zcela odlišný a vyžadoval více času a trpělivosti k docílení květuschopnosti rostliny. Semenáčky i po dvaceti letech pěstování byly stále malé, prakticky srovnané se zemí a vytvářely tzv. patinu, charakteristickou pro rostliny na nalezišti. Tyto rostliny vypadaly opravdu jako importy přivezené z nalezišť. Semenáčky byly nasázeny samostatně v květináčku, který byl podstatně větší, než semenáček a substrát byl nedílnou součástí celého pěstování. Semenáčky dostaly velmi málo vody na jaře a potom až na podzim, takže měly podobné vlhkostní poměry jako na nalezišti. Rozdíly ve velikosti semenáčků bylo vidět až když si člověk přečetl, v kterém roce byly jednotlivé skupiny vysévané. Podobně byly takto pěstované i jiné kaktusy, např. Aztekium, Copiapoa, kdy už malé semenáčky vytvářely patinu a byly k nerozeznání od importů. Tento způsob pěstování vyžaduje značnou dávku trpělivosti, ale výsledek je skvělý.

Pro ty, kteří tolik trpělivosti nemají a mají strach z pravokořenného pěstování ariokarpusů, ať semenáčky naroubují. Doporučuje se krátkodobé roubování na Pereskiopsis, na kterém rychle rostou a často i odnožují. Jako trvalá podložka bývá doporučován Eriocereus jusbertii a Trichocereus spachianus. Dokonale a trvale rostou na echinopsisech. Roubované rostliny dorůstají samozřejmě větších rozměrů než je tomu u pravokořenných a často vypadají nepřirozeně.

Další nebezpečí hrozí pravokořenným i roubovaným ariokarpusům v období po odkvětu, kdy zbytky květů zůstávají na rostlině. Květy se totiž objevují od konce září do listopadu, kdy už teplota není tak vysoká. V této teplotě a za zvýšené vlhkosti vzduchu se zbytky květů mohou snadno stát živným médiem pro rozvoj plísní a následnou infekci, která pak může zahubit celou rostlinu. Proto se v tomto období doporučuje ariokarpusům uměle zvýšit teplotu.

Text Lumír Král