Taxon
Eriosyce aurata (Pfeiffer) Backeberg, Cact. Journ. (GB), 5: 9. 1936
Echinocactus auratus Pfeiffer, Abbild. Cacteen, 2/3, 1847
Eriosyce sandillon Phil., Anal. Univ. Chil., p. 721, 1872
Eriosyce ceratistes Br. et R., The Cactaceae, 3: 186, 1922
Eriosyce ceratistes Br. et R. var. combarbalensis Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 33,
1956
Eriosyce ceratistes Br. et R. var. coquimbensis Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 32, 1956
Eriosyce ceratistes Br. et R. var. jorgensis Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 33, 1956
Eriosyce ceratistes Br. et R. var. mollesensis Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 32, 1956
Eriosyce ceratistes Br. et R. var. vallenarensis Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 32, 1956
Eriosyce ceratistes Br. et R. var. zorillaensis Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 32, 1956
Eriosyce sandillon Phil., var. algarrobensis (Ritter) A. E. Hoffmann J., Cactaceas en la flora silvestre de Chile, p. 146, 1989
Eriosyce sandillon Phil. var. mollesensis (Backeb.) A. E. Hoffmann J., Cactaceas en la flora silvestre de Chile, p. 144, 1989
Eriosyce sandillon Phil. var. vallenarensis (Backeb) A. E. Hoffmann J., Cactaceas en la flora silvestre de Chile, p. 144, 1989
Jméno druhu lze přeložit jako zlatavý, pozlacený. Údaj o barvě se pravděpodobně vztahuje k barvě mladých trnů, ale mohlo se jednat i o barvu květů, které jsou nažloutlé až načervenalé.

Popis
Stonek kulovitý až polokulovitý, vzácně protáhlý, zelený, až 500 mm široký, vzácně i širší; temeno holé nebo mírně vlnaté; kořeny vláknité. Žeber 24-28, i více, žebra až 30 mm vysoká, se zářezy mezi areolami; areoly oválné. až 18 mm dlouhé a 8 mm široké, asi 10-15 mm od sebe vzdálené. Trny tence špičaté, vzhůru zahnuté, nažloutlé až našedlé; okrajových trnů 12-15, až 40 mm dlouhých; středových trnů 4-6, až 45 mm dlouhých, mírně zahnutých.
Květy
na temeni, ze starších areol rašící, postupně po celou sezónu se otevírající; květ asi 30-35 mm široký a 22 mm dlouhý, nálevkovitý; květní trubka tence dužnatá, s četnými šupinami, pokrytá hustou vlnou a štětinami, na konci tuhými, vzpřímenými, až 15 mm dlouhými, štětinky někdy překrývají okvětní lístky; okvětní lístky asi 15 mm dlouhé a 3 mm široké, nažloutlé až načervenalé; čnělka krémová až růžová, s 10-14 bliznovými laloky; prašníky a nitky krémové.
Plod
asi 40 mm dlouhý a 20 mm široký, zelenavý, pokrytý vlnou, bazálně se otevírající.
Semena
černá, velikost semen i charakter testy jsou v závislosti na jednotlivé populace proměnlivé.

Variety
Proměnlivost uvnitř nominátní variety je poměrně vysoká. Svědčí o tom i fakt, že jednotlivé, geograficky oddělené populace se natolik vizuálně lišily, že je Backeberg popsal jako samostatné variety. Také tak důležitý znak, jako je stavba semene, resp. charakter testy, způsobuje určité rozpaky nad Kattermannovým pojetím, kdy všechny v synonymii uvedené variety jsou chápány jen jako synonyma pro E. aurata var. aurata. Fakt, že rostliny uvnitř jednotlivých populací vykazují proměnlivost jen nepatrnou, ale jednotlivé populace jsou od sebe dosti zřetelně odlišitelné, vyvolává úvahu, zda by nebylo vhodné Backebergova jména respektovat alespoň na úrovni forem. Z praktického pěstitelského hlediska je rozhodně vhodné rostliny z jednotlivých populací mezi sebou nesprašovat, pokud je ovšem zájmem sběratele pěstovat čisté rasy.
Kattermann uznává jedinou varietu, a to Ritterovu E. spinibarbis, kterou převedl jako Eriosyce aurata var. spinibarbis (Ritter) F.Kattermann. Tato varieta, která byla sbírána severně od města Copiapó, nedorůstá tak velkých rozměrů, jako varieta nominátní, menší jsou i semena, a měla by být přechodem k E. rodentiophila Ritter.

Výskyt
Podle Kattermannových údajů, který oblast podrobně prozkoumal, se rostliny vyskytují přibližně od 26 °j.š. severně (v blízkosti Copiapó) až po 33 °j.š. jižně (v blízkosti Santiago), převážně ve vnitrozemí, ve výškách kolem 100 m n. m., v jižní části pak sestupují téměř až k úrovni mořské hladiny.
Semena byla nabízena Ritterem a zejména Knížetem, který nabízel položky sbírané na 18 místech. Stejně úspěšný byl i Kattermann, se svými 14 položkami. I to svědčí o úctyhodné proměnlivosti těchto kaktusů.

Pěstování
Pokud pěstujeme rostliny rodu Eriosyce roubované, nedělají zpravidla problémy. Jako podložka se osvědčil Trichocereus peruvianus případně T. spachianus, dobré zkušenosti jsou i s T. pasacana. Pro roubování volíme raději silnější podložku, protože rostliny mají tendenci růst i za poměrně nízkých teplot.
Chceme-li dosáhnout silných a hustých trnů, musíme rostliny umístit do stále větraných pařenišť nebo pod volné nebe, v zimě je umístíme do chladna a sucha, snášejí i teploty okolo 5 °C. Přijde-li rostlina o podložku, nebo chceme-li ji záměrně převést na vlastní kořeny, úspěch se dostaví jen výjimečně. Stejně tak pěstování pravokořenných rostlin je velmi pomalé a riskantní. S pěstováním importů je málo zkušeností, zdá se, že patří mezi rostliny s choulostivějším kořenovým systémem. O semenech Eriosyce je známo, že klíčí špatně. Ritter to vysvětluje tím, že v domovině klíčí v zimním období, při nízkých teplotách. V přírodě našel exempláře, jejichž semena klíčila již v plodu. I v našich podmínkách se občas u čilských (a nejen těch) rostlin s tímto jevem setkáváme. Semenáčky je vhodné raději brzy přeroubovat.

Poznámky
Rostliny byly známy a popsány již v 1. polovině 19. století, je v nomenklatuře a v synonymech místy nepřehledno. První zmínka existuje z roku 1837, kdy Otto použil jméno Echinocactus ceratistes. Popis je však velmi neurčitý, takže není možné s jistotou říci, o kterou chilskou rostlinu vlastně šlo. Ritter i další autoři se domnívají, že E. ceratistes je totožný s Pyrrhocactus curvispinus (Bert.) Backeb. ze sousední jižní oblasti. Také námi použité jméno - E. aurata (dříve Echinocactus auratus Pfeiffer) bylo zpochybněno. Rostliny snad sbíral Bridges. Backeberg toto jméno v roce 1936 oživil, později však dospěl k názoru, že jméno nelze použít, opět z důvodu neurčitosti popisu. Kattermann tento důvod nevzal v úvahu a Pfeifferovo jméno - možná nepříliš šťastně - znovu pro označení těchto rostlin použil.
Kattermann současně rozšířil rod Eriosyce tím, že do něho přeřadil řadu dalších chilských a argentinských rodů kaktusů. Nutno dodat, že tento návrh se obecně neujal a současní autoři toto sloučení vesměs neuznávají.
V našich sbírkách se zpravidla setkáváme s rostlinami mladšími a tedy menšími, než uvádí popis. I zde je velká variabilita, zejména v barvě trnů, které mohou být žlutavé, přes odstíny hnědé až po smolně černou. V našich podmínkách se do květuschopnosti dopěstují jen výjimečně a kvetoucí rostliny u nás je možné považovat za rarity. Přesto jsou však našimi pěstiteli velmi oblíbené, zejména pro své atraktivní otrnění.

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1876, 1959
Jelínek J., "Sandillon", Kaktusy 71, 7: 38, 1971
Kattermann F., Eriosyce (Cactaceae) the genus revised and amplified, p. 30-31, 1994
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 3: 911-915, 1980
Slaba R., Eriosyce a jejich variabilita, Kaktusy 82, 18: 60-67, 1982

Autoři
Text Václav Dvořák, foto Rudolf Šubík. Fotografované rostliny pocházejí z údolí Elqui v Chile.