S věkem rostou kaktusy do krásy, říkává se.
O kaktusářích to sice většinou tak úplně neplatí, ale přesto jsou
některá významná životní čísla hodna zmínky.
|
Milan Smutný (vlevo) s Františkem
Dostálem
|
Letos dovršili úctyhodného věku hned tři významní
členové pardubického spolku pěstitelů sukulentů. Rovných devadesáti
let se dožil ing. Milan Smutný, nestor našeho klubu. Mnoho kaktusářů
z celé republiky, zvláště těch starších, jej zná jako jednoho
z čilých objížděčů sbírek, neboť jeho povolání jej nutilo
k intenzivnímu cestování po celé zemi - ale zároveň mu ho také
umožňovalo - a v jeho rámci se často stavoval v různých kaktusových
sbírkách a dodnes je jedním z pamětníků, kteří dají k dobru nějakou
historku ze setkání s Janem Šubou, Vladislavem Vojtou, Zdeňkem
Fleischerem a mnoha jinými. Jeho druhdy krásná a pestrá sbírka,
kterou měl umístěnou ve skleníku na střeše garáže a také
v prostorách půdy pod střechou rodinného domu (mám za to, že patřil
k průkopníkům tohoto způsobu umístění sbírky u nás), byla cílem
četných návštěv kaktusářů od nás i ze zahraničí.
Jeho pěstitelské mistrovství mu umožnilo také rozpěstovávání a
sprašování mnoha vzácných kaktusů z Chile či Patagonie (z mé
někdejší návštěvy mi utkvěly v hlavě hlavně krásné velké kvetoucí
Eriosyce a záhonek s kdysi málo vídanými pterokaktusy), ale
i Mexika. Však také jeho nabídka semen patřila k jedněm z největších
v republice a fungovala pravidelně, dokud to zdraví a síly
umožňovaly, ještě někdy na začátku milénia.
Ve srovnání s vpravdě metuzalémským stářím Milana Smutného je
osmdesátka Františka Dostála věk skoro juniorský, ale v každém
případě již také věk mnoha životních zkušeností a moudrosti.
František patří k zakládajícím členům pardubického spolku a po celou
dobu jeho fungování byl jeho duší i obětavým funkcionářem. Kdysi
dávno působil jako jednatel, po obnovení činnosti spolku v roce 1999
pak řadu let jako jeho předseda. Za těmito vznešenými tituly je však
potřeba vidět také hodiny práce nad organizací přednášek, zájezdů a
výletů, které pro spolek organizoval a vdechoval tak spolku život,
nemluvě ani o jeho poťouchlém smyslu pro humor, kterým dodnes
osvěžuje setkání členů našeho spolku.
Také jeho sbírku v zahrádkářské kolonii Na Ležánkách v Pardubicích
zná řada českých i zahraničních kaktusářů ze svých návštěv, při
nichž jistě obdivovali řadu jeho pěkných „mexičanů“, zvláště těch
drobnějších. Krom toho František vždycky pěstoval i to, do čeho se
nikomu moc nechtělo, ale skoro každý to potřeboval, a to podložky
pro roubování. A tak v záhonku ve skleníku pravidelně sprašuje
jusberty a vysévá pasakány či myrtiláky od kaktusářů vyjíždějících
do domoviny kaktusů.
Na rozdíl od ing. Smutného Františkovi zdraví stále dovoluje věnovat
se kaktusům téměř naplno a účastní se klubových výstav i dalších
tradičních akcí jako Otvírání sezóny ve Dvoře Králové nebo zářijové
chrudimské burzy.
|
Václav Richtr (vlevo) s Antonínem Hlavou
|
A konečně za třetí: Václav Richtr, dodnes aktivní cestovatel, se
v plné síle letos dožívá sedmdesáti pěti let. Sbírku budoval
s kamarádem Antonínem Hlavou a dodnes pro svá polní čísla používá
společný akronym HR (Hlava+Richtr). Zajímá se o kaktusy, zvláště ty
jihoamerické, ale i o sukulenty. Podnikl za nimi řadu cest na
naleziště, především do Bolívie a Argentiny, Mexika ale také do JAR.
Pro svůj dar živého vyprávění také oblíbeným přednášejícím v našem
spolku, ale i leckde jinde.
Přejeme všem třem mnoho potěšení s jejich oblíbenými rostlinami,
hojnost zdraví a dobré nálady do mnoha dalších let.
Za pardubický spolek
Aleš Kozár, předseda
|