|
„Babi, já za to nemůžu, že za vás nosily sukně až
někam kilometr pod kolena, je úplně jiná doba, nechci před lidma
vypadat jako ňáká pohádková Bída“ upozornila babičku dospívající
vnučka, když byla kárána za sukničku, která jen tak tak zakryla
rozdvojení dívčích stehen. „Vůbec se nedivím těm muskejm, že se
někerej utrhne. Zkazíš si celej život, podívej, kolik je dneska
znásilnění, a kolik málo těch čoklů pochytají a potrestají! Ani to
dnešní DNA je neodradí. Když tě mám pod dohledem, pro mě za mě, choď
si polonahá, ale sama takhle chodit nebudeš, rozumíš?!“
A vynalézavá vnučka ušila sukénku s vysokým slušivým pasem, v něm
zašitou gumu, a když je s babičkou, vysokým pasem obepne zaoblené
boky a sukénka záři stehen zastíní. Jakmile babička zmizí z dohledu,
vysoký pas se sveze z boků na své místo, jako korset obepne ploché
bříško a dospívající stehna rozzáří okolí. Té mladé sousedovo mršce
to opravdu fungovalo briskně, jak zmizela za rohem, do třech vteřin
se pohádková Bída proměnila v úspěšnou sekretářku.
Vyrůstal jsem v době skleněné, mléko ve skle, dobré jogurty jsme
vyjídali ze skleněných lahviček a kulička skleněnka byla velitelkou
hliněných. I když se novodobé plasty vkrádaly do našeho života
zrovna jako lžičky v Pelíškách, dodnes se při stavbách skleníků
vracím do staré doby.
Skrze sklo totiž vidím na hvězdy, mohu zamávat sousedce, v plastu
zvaném polykarbonát je jako v obchoďáku, umělé světlo ze všech
stran, ale člověk nikam nevidí. A za úplňku je noční Měsíček nahoře
ve skle opravdově kulatý. V plastu se promění v jakýsi narovnaný
světelný tok, ve vydlážděné koryto potoka, kde prťavé vlnky měsíční
světlo melou a drtí jako antuku. A stejně jako Měsíček drtí plast
i Slunce. „A to je dobře nebo špatně?“ Sám si odpovím „jak kdy“.
Pominu-li jarní přivykání slunci a skočím rovnou do nárazových
letních veder, musím říci, že v tomhle čase jsou Plasťáci klidnější.
My Sklíčkaři lítáme se štětkou, malujeme vápnem křídou či latexem se
stejnou nechutí jako obývák na příkaz paní domu. Tři dny veder
pominou, obloha zešedne a my Sklíčkaři myjeme, protože kdybychom
nemyli, šidili bychom světlo stejně jako Plasťáci. A ti kdož nemyjí,
ať si položí otázku „proč já vlastně nejsem Plasťák? Krupobití bych
se nebál, mráz by neškodil, a nebezpečnou sílu slunce bych nadobro
rozdrtil“.
Musím říci, že za dlouhý život s kaktusy, mi byla práce se stíněním
tou nejnepříjemnější, nejustaranější a nejriskantnější. Stačilo
jednou jí odfláknout a třicetileté mazlení se změnilo ve vztek,
lítost a sebe nadávání. Pro letošek jsem se nechal inspirovat tou
dospívající dívenkou s posuvnou sukénkou, funguje mi to zrovna jako
jí, jenom s rozdílem, že já měním polohy stínící tkaniny, aby si na
své přišly kaktusy i já.
Strohý technický popis:
Ve skleníku o délce 12 m a šíří 4,5 m jsem přes celou délku natahal
šest nerezových lanek o síle 1,5 mm.
Každé je opatřeno vlastním napínacím šroubem, aby
nedocházelo k prověšení zatěžkáním stínící tkaniny, jíž tvoří
rašlový úplet rozměru 1,6 m x 12 m, po jehož délce jsou ve
vzdálenosti 45 cm navlečeny klíční kroužky o průměru 30 mm.
Je jich tedy požehnaně, ale dají se sehnat za korunu dvacet kus.
Shrnutí nebo roztažení třech stínících pruhů je otázka dvou minut.
Úplet jsem zvolil se stínící schopností 35%, barvy zelené, jiná ani
k dostání není.
Pro ty kdo milují syté barvy, mezi něž patřím, není zelený odstín
zrovna nejlepší, protože ubírá rostlinám jejich vlastní zabarvení
stejně jako voda světu pod hladinou moře. Ale i to má výhodu,
chceme-li se kochat, alespoň odstíníme.
Jen na závěr, tímhle povídáním nijak nesnižuji
plastové přístřešky, neboť seriózní a dlouhodobé srovnání vlivu
světla pod sklem a plastem zatím nikdo neprovedl. Výsledek je totiž
na desetiletí.
|
