 |
|
Početná populace Copiapoa longistaminea v údolí Guanillos.
|
Jak již název tohoto cestopisného příspěvku
naznačuje, chceme navázat na náš popis výskytu kopiapoí v Národním
parku Pan de Azúcar, uveřejněný v Cactaceae etc. 3/2011. Lokalita
označovaná názvem Esmeralda totiž přiléhá k severnímu okraji této
rezervace a je s podivem, proč se už dávno nestala její součástí.
Jistě by si to zasloužila, jak malebností členité krajiny, tak bohatým
výskytem bílých kopiapoí. Stručný popis Esmeraldy uvedl ve svém
zajímavém článku Thelocephala esmeraldana Roman Staník (Cactaceae etc.
X-VIII./2008/ 3:86-88). My bychom jej teď rádi doplnili ještě některými
dalšími informacemi a obrázky, zaměřenými právě na kopiapoe.
Název lokality pochází od jména malé osady Planta Esmeralda
s bývalým měděným dolem. Dnes je tam nepochybně všechno opuštěné a
dokonce poslední úsek cesty říčním údolím Quebrada de la Cachina, který
kdysi vedl přímo k dolu, je nesjízdný. Tato cesta s označením
B-980 dnes Esmeraldu míjí, těsně před ní se stáčí na sever a vede
postupně do dvou údolí – Quebrada Guanillos a Quebrada Tigrillo. Až k
tomu, co z původní hornické vesničky ještě zbylo se podle Google Earth
zřejmě dá dojet po cestě vedoucí údolím Guanillos a pak dál po pobřeží.
Druhá možnost je dojít tam pěšky po trase původní silnice v ústí
údolí La Cachina, která je nyní pod masivním štěrkovým náplavem. Na
konci údolí Tigrillo je stejnojmenná „osada duchů“ s dalším opuštěným
dolem, dobře viditelným na Google Earth.
V kaktusářské literatuře se názvem Esmeralda setkáme poměrně často.
Obvykle označuje území v okolí Planta Esmeralda, které navazuje na
Quebrada de la Cachina, a zahrnuje pobřežní pásmo kopců a obě výše
uvedená údolí. Jsou tady podmínky pro existenci mlžného pásu,
s pravidelným výskytem mlhy nazývané camanchaca. Nachází se zde
pět druhů kopiapoí, z toho dva v mimořádně početných
populacích, a to je hlavní důvod, proč se snad každá kaktusářská
výprava snaží návštěvu Esmeraldy zařadit do svého itineráře. Kupodivu
však opravdu není zcela jednoduché sem najít správnou cestu, pokud
nejsou k dispozici potřebné údaje pro „gépéesku“. Přesvědčili se
o tom nejen Odehnal a Šeda (2003), ale i Roman Staník
s přáteli o rok později. Proto nám v rámci přípravy
cesty Chile 2005 Roman jako „expertům na GPS“ uložil zajistit navigaci
ze silnice R5 až na lokalitu Esmeralda. Byla to naše první cesta do
této země, neměli jsme k dispozici žádné podrobnější informace, a tak
nezbylo nic jiného, než možnou trasu nastudovat podle satelitních
snímků na internetu. Mezi R5 a Planta Esmeralda je vzdálenost vzdušnou
čarou jen asi 20 km. Z počátku je to široká pláň, kterou vede
vícero prašných cest, takže bez navigace je opravdu nesnadné zvolit na
každém z početných rozcestí správný směr. Zaměřili jsme si několik
orientačních bodů a pro jistotu ještě pořídili barevný výtisk obrázku
z družice. O možnosti dojet sem po cestě vedoucí přes Národní park
Pan de Azúcar jsme tehdy raději neuvažovali, protože se nám to zdálo
komplikovanější.
 |
|
C. longistaminea na žulovém pahorku nad údolím Guanillos,
pohled směrem k oceánu.
|
V listopadu 2005 jsme si náš postup mohli
ověřit v praxi. Odvážně jsme z R5 sjeli na jednu
z neoznačených cest na západ a zamířili k prvnímu
orientačnímu bodu. Minuli jsme nějaké záhadné odbočky směřující bůhví
kam a pokračovali dál vyprahlou a naprosto pustou plání. Po pár
kilometrech jsme se dostali na trochu lepší a širší silnici, a ta nás
vedla mezi skupinou pahorků až téměř na konec údolí La Cachina, na
jakousi křižovatku. Přímý směr k Planta Esmeralda byl podle
očekávání zcela neprůjezdný a další cesta nekompromisně zatáčela
doprava. Vydali jsme se tedy po ní a pátravě obhlíželi okolní kopce.
V tu chvíli nás nečekaně dojel a předjel červený náklaďák Coca
Cola. Zřejmě jsme nebyli na tak zapadlém konci světa, jak by se mohlo
zdát. No jasně, vede sem slušná cesta, takže musí být i nějaký
důvod, proč po ní lidé jezdí. Nejspíš tady bude ještě nějaký otevřený
důl, co jiného by přivedlo lidi do takových pustin.
Nás sem však přilákaly kopiapoe, a těch jsme již na začátku údolí
Guanillos viděli na přilehlých svazích opravdu hodně. První zastávku
jsme udělali pod jedním dosti strmým kopcem, kde se to kaktusy úplně
hemžilo. Naprosto dominantní byly mnohohlavé šedobílé trsy Copiapoa longistaminea.
Ty zvolna dorůstají do tvaru pravidelné kopule (maximální průměr
1 m, výška 0,5 m) a jsou tvořené hustě natěsnanými, více či
méně bílými těly s tmavými trny. O kus dál jsme je viděli růst na
svazích i společně s mnohem méně početnými a převážně
solitérními sloupky C. cinerea subsp. columna-alba.
Mezi tou spoustou bílých kopiapoí a velkým množstvím černých, hromadně
odumírajících trsů, jinak krásně žluto-oranžově zbarvených růžic Deuterocohnia chrysantha (Bromeliaceae), se téměř ztrácely malé skupinky nenápadně šedozelených a nepříliš hustě otrněných těl C. grandiflora. Mohla by se tady vyskytovat i pátá zdejší kopiapoa – C. esmeraldana, nebo, chcete-li, podle Schulze (2006) Copiapoa
spec. Guanillos. Je to dost záhadná rostlina, s několika různými
jmény či synonymy, která je docela malá (průměr těla 3–7 cm) a
nenápadná a údajně roste solitérně nebo v malých trsech. Ta se
však na námi navštíveném místě buď nevyskytuje, nebo jsme ji nepoznali,
ale v každém případě jsme si nemohli s klidným svědomím
zapsat její nález do deníku. Všech ostatních kopiapoí tady ale bylo
opravdu tolik, že jsme toto místo nazvali „kopiapárna“. V nadšení
jsme běhali nahoru a dolů v pahorkovitém terénu, pokrytém sypkým
světle okrovým žulovým substrátem, obdivovali mnohé krásné kousky a
samozřejmě taky hodně fotili. Celkem nečekaně jsme našli
i ojedinělé exempláře jakési tmavě ježaté neoporterie. Podle
literatury by to měla být Neoporteria taltalensis (podle Hunta (2006) Eriosyce taltalensis (Hutch.) Katt.), která zde má dokonce typovou lokalitu.
 |
|
Bohatě olistěná a kvetoucí Oxalis gigantea s mladými exempláři
C. grandiflora (vlevo) a C. longistaminea (vpravo), údolí Guanillos.
|
Čas rychle běžel, najednou bylo již pozdní
odpoledne, a tak jsme pokračovali dál údolím Guanillos a zastavili až
u jeho vyústění na pobřežní pláni, na dohled od oceánu. Rychle
jsme vyrazili na průzkum terénu, který tady tvořilo množství nízkých,
navzájem propojených žulových pahorků s povrchem zvětralým na
jemný štěrk. Netrvalo dlouho a někdo z nás šťastnou náhodou našel
první exemplář Thelocephala esmeraldana (podle Hunta (2006) Eriosyce esmeraldana
(Ritt) Katt.). Každé setkání s telocefalou v přírodě je příjemné a
zajímavé. Tyto miniaturní kaktusy rostou na mnoha místech, která jsou
obvykle plochá, holá a pokrytá drobným štěrkem, až téměř pískem. Vzhled
takové lokality je natolik specifický, že si kaktusář řekne: „Tady by
mohly být telocefaly!“ a ty tam často opravdu jsou. Téměř všechny
druhy tohoto sympatického podrodu vždy znovu udiví zvědavého
pozorovatele svým skvělým maskováním. Nejčastěji to jsou ploché
knoflíky, posazené v úrovni terénu, mají velmi dobré krycí
zbarvení a i struktura jejich hrbolkovitých těl je podobná
zrnitosti okolního substrátu. Účinnost této kamufláže se však výrazně
naruší v době přítomností květních orgánů, ať již poupat, zbytků
květu nebo plodů. Samozřejmě není třeba zdůrazňovat signální efekt
otevřených květů, které jsou velké, nejčastěji jasně žluté nebo
bronzově žluté, a tak upoutávají pozornost již ze značné vzdálenosti.
Jak to v podobných situacích bývá, první objevený jedinec prozradí
způsob kamufláže celé populace na dané lokalitě a nálezy dalších na
sebe nedají dlouho čekat. Často se pak zjistí, že jich je všude kolem
docela hodně. Podobně to bylo i s Th. esmeraldana
u Esmeraldy. Za chvilku již každý z nás měl ten svůj kousek,
který se snažil co nejlépe nafotit a zdokumentovat jeho neuvěřitelnou
neviditelnost. Všichni jsme se ale nakonec vystřídali u jednoho
exempláře s docela pěkným, i když téměř zavřeným květem (viz
Staník, 2008).
Pomalu se blížil podvečer a bylo třeba myslet na zpáteční cestu. Asi v
polovině údolí Guanillos jsme však ještě zastavili u slibně
vyhlížejících pahorků, pokrytých rovněž zvětralou žulovou drtí, na
nichž by se mohla vyskytovat Copiapoa laui (podle Hunta (2006) C. hypogaea subsp. laui
(Diers) Chas.). Auto jsme zaparkovali u kraje cesty, protože to
tam nevypadalo na nějaký větší provoz a začali se škrábat nahoru.
Místní vegetace byla relativně bohatá a vzrostlé exempláře Oxalis gigantea spolu s menšími keři Eulychnia saint-pieana (podle Hunta (2006) E. iquiquensis (K. Sch.) Br. & R.) prozrazovaly častou přítomnost mlh. Uviděli jsme i pár dalších jedinců nám již známé Copiapoa longistaminea a C. grandiflora, ale na C. laui
jsme si museli počkat až téměř na vrchol jednoho náhodně vybraného
pahorku. Zato jich tam bylo opravdu hodně. Drobné, velmi početné
hlavičky se celkem úspěšně schovávaly v rezavě žluté žule a navíc
byly téměř k nerozeznání od suchých králičích bobků, hojně
roztroušených všude kolem. Škoda, že právě nekvetly, mohla by to být
docela atraktivní podívaná. Na stejném místě jsme našli i pár
dalších kousků Thelocephala esmeraldana, ale ani tady jsme si nevšimli ničeho, co by mohla být Copiapoa esmeraldana.
Z vrcholku byl velice pěkný rozhled na údolí Guanillos, vinoucí se
mezi mnoha světlými i tmavými pahorky, s nízkou a řídkou
vegetací a na nedaleký oceán. Opravdu atraktivní místo, na které se
nezapomíná.
 |
|
C. cinerea subsp. columna-alba na náplavové plošině v údolí La Cachina.
|
Poslední zastávka nás čekala ještě na křižovatce před Planta Esmeralda u velké kolonie C. cinerea subsp. columna-alba,
rostoucí na široké náplavové plošině v dolní části údolí La
Cachina. Jedná se o typickou lokalitu, kterou má tento kaktus
zřejmě nejraději, a kde se může uplatnit působivý efekt jeho výskytu
v početných, do dálky se táhnoucích zástupech. Na první pohled
vidíme, že jsou tady opravdu těžko uvěřitelné spousty těchto
pozoruhodných rostlin, v různých velikostech a stáří. Od docela
mladých semenáčků, přes jedince v plné síle až po rozpadající se
mrtvá těla. Vždycky jsme si mysleli, že druhové jméno „cinerea“
označuje popelavě šedou barvu onoho neobvyklého voskovitého povlaku na
jejich pokožce, ale tady jsme si uvědomili, že by se klidně mohlo
vztahovat i k neobvyklé proměně kdysi živého kaktusu na
opravdový šedý popel. Za místních klimatických podmínek totiž mrtvé
tělo nemůže relativně rychle zetlít a zmizet ze světa, jako se to běžně
děje na vlhčích místech zeměkoule, ale zůstává ležet na místě, zřejmě
i dlouhou řadu let a podléhá jakémusi pomalému zpopelňování. Takže
tady pozorujeme působivé zviditelnění běhu času, od zrození,
k zániku života a rozpadu mrtvé hmoty. Můžeme se v zamyšlení
procházet mezi tisíci kaktusů, které jsou si velice podobné, ale každý
je i trochu jiný…
Dlouhé stíny nás naléhavě upozornily, že slunce brzy zapadne, a tak
jsme již bez další zastávky spěchali po nové silnici (na satelitních
snímcích ještě nebyla zachycená) až k jejímu napojení na R5.
Polohu odbočky, označené šipkou „Mina San Luces 32 km“, jsme si
zaměřili „pro příště“ a uháněli dál na sever, najít nějaké hezké místo
na spaní, na pobřeží mezi Cifuncho a Taltal.
Kupodivu na tu další cestu opravdu došlo, i když až za pět let. Byli
jsme přesvědčeni, že tentokrát nebude nic snadnějšího, než najít naši
zaměřenou odbočku z R5, a po známé cestě rychle dojet až na
lokalitu Esmeralda. Dost nás překvapilo, když jsme na daných
souřadnicích žádnou odbočku nenašli. Cesta tam sice byla, ale nedalo se
na ni z hlavní silnice sjet. Po chvíli hledání jsme však našli
vhodné místo o kousek zpátky a pár minut bloudili po křižujících
se prašných cestách, než jsme se trefili na tu správnou. Uvědomili jsme
si, že udělat novou silnici na těchto trvale suchých rovinatých pláních
není nic zvláště těžkého. Vlastně stačí takový terén jen projet nějakým
grejdrem, v lepším případě povrch zpevnit impregnací solí a vodou
a docela slušná vozovka je hotová.
 |
|
Eriosyce rodentiophila na kopci u cesty údolím La Cachina k lokalitě Esmeralda.
V pozadí vpravo park Pan de Azúcar.
|
Tentokrát jsme udělali první zastávku již
u jednoho kopce po pravé straně cesty, zhruba v třetině
vzdálenosti k pobřeží. Vyběhli jsme nahoru a našli tam několik
docela pěkných kousků Eriosyce rodentiophila.
Jeden dokonce kvetl, a to na příhodném místě, s výhledem na široké
a naprosto pusté údolí La Cachina a hory patřící již do Národního parku
Pan de Azúcar. Jinak se náš druhý výlet na lokalitu Esmeralda moc
nelišil od toho prvního, který jsme právě popsali. Viděli jsme znovu
spoustu kopiapoí, udělali hodně fotek a při tom litovali vytrvale
zatažené oblohy, bez sluníčka. Přesto tam bylo i tak moc hezky, a
určitě můžeme každému doporučit, ať si na Esmeraldu, pokud bude mít
příležitost, určitě zajede a udělá si na ni dost času. Hornatý terén
plný kaktusů je atraktivní, a stojí za to si ho užít v klidu a bez
velkého spěchu. Jistě by bylo zajímavé podívat se, jak ta Planta
Esmeralda vlastně vypadá, vypravit se také do vzdálenějšího údolí
Tigrillo a možná i zkusit vypátrat, kam tehdy spěchal ten náklaďák
s kokakolou.
Literatura:
Charles, G. (1998): Copiapoa. Cactus File Handbook 4, Cirio Publ. Southampton.
Hoffman, J. A. E., Walter, M. H. E. (2004): Cactaceas en la flora
silvestre de Chile. 2. vydání, Fundacion Claudio Gay, El Mercurio,
Santiago de Chile.
Hunt, D. (2006): The New Cactus Lexicon. DH Books, Milborne Port.
Odehnal, J., Šeda, V. (2003): Chile 2003, Speciál 2, Kaktusy 2003.
Schulz, R., Capitany, A. (1996): Copiapoa in their Environment. Published by authors, Teesdale, Australia.
Schulz, R. (2006): Copiapoa in their Environment 2006. Schulz Publishing, Teesdale, Australia.
Staník, R. (2008): Thelocephala esmeraldana (Ritter) Ritter. Cactaceae etc. XXVIII./2008/3:86-88.
Snímky: V. Lukeš, M. Lukešová
Príspevok je prevzatý z časopisu
Cactaceae etc. 4/2011
Cactaceae etc. vychádza od r. 1991 (XXI. ročník) v Spoločnosti Cactaceae etc. 4-krát ročne. Každé číslo má 40
strán formátu B5, je plnofarebné od r. 2005 (ako prvý
časopis v regióne strednej Európy), ročne 160 strán.
Objednávky prijíma (v prípade objednávky uveďte kód –
webpp):
MUDr. Roman Staník, Česká ul. 17, 831 03 Bratislava, SR
alebo e-mail: cactaceae@azet.sk
|
