 |
Louky se žlutě kvetoucí Geraea
canescens
Letos během zimních měsíců pršelo v Údolí smrti jako nikdy za posledních 100 let. Normálně zde totiž za rok spadne méně než 4 cm srážek. Letos jen za zimní období tu spadlo přes 15 cm. Toto neobvyklé množství srážek probudilo semena mnoha jednoletých květin ze spánku a park se přeměnil z mdlé měsíční krajiny na rozkvetlé louky hýřící všemi barvami. Národní park leží v deštném stínu horského masivu Sierra Nevada v Kalifornii s nejvyšší horou Mt. Whitney (4418 m n. m.). Údolí smrti je nejteplejším místem v Americe a možná i na světě, které soutěží o teplotní rekordy se Saharou v Africe. Doposud nejvyšší naměřená teplota zde dosáhla 56,7 °C, a to 10. července 1913. Měření bylo vykonáno u Furnace Creek (Potok výhně), který není nejnižším místem v parku (s narůstající nadmořskou výškou ubývá teploty). Místo zvané Badwater (Špatná voda) je ještě níže položeno a má běžně vyšší denní teploty, a tak se odborníci domnívají, že skutečná rekordní teplota byla ještě o něco vyšší.
 |
Echinocactus polycephalus
Kaktusy tu nejsou tak hojně zastoupeny jako v jiných částech amerického jihozápadu, přesto zde najdeme některé populární druhy jako Echinocactus polycephalus, Ferocactus acanthodes var. lecontei, Sclerocactus polyancistrus, Echinomastus johnsonii a Mammillaria tetrancistra.
Většina divokých květů patří jednoletým rostlinám, které na konci sezóny uhynou. Jejich krátké životy jsou naplněny bláznivým závodem rychle vyrůst a rozmnožit se, než je žhavé letní slunce přemění v suché stvoly.
 |
Eremalche rotundifolia
Aby jste je zastihli v plné hojnosti, musí být splněny tyto podmínky: rovnoměrné srážky během zimního a na počátku jarního období, dostatečné
teplo při jejich jarním klíčení a absence vysušujících větrů. Sezóna květů je pak nejlepší od poloviny února do konce března všude v údolích, počátek dubna až počátek května v nadmořských výškách od 600 m do 1200 m a pozdní duben až červen v nadmořských výškách nad 1200 m.
Většina údolí byla letos ponořena do žluté barvy jednoletky Geraea canescens s lidovým názvem Pouštní zlato. S ní tu o místo na slunci zápasí bělokvětý Monoptilon bellioides. Na přiložených fotografiích se seznámíte s těmi nejběžnějšími druhy.
 |
Opuntia basilaris
Z kaktusů tu asi nejkrásněji kvete Opuntia basilaris a v pozdějším létě pak sudovitý Echinocactus polycephalus. V parku lze nalézt 23 druhů endemických rostlin (tj. mimo území parku se jinde nevyskytují). Mezi nejvzácnější patří druhy jako Mimulus rupicola (horské hřebeny Cottonwood Mnts., Funeral Mnts., Grapevine Mnts. a Panamint Mnts.), Oenothera
californica (údolí Eureka), Swallenia alexandrae (údolí Eureka), Gilmania luteola (hřebeny Black a Funeral Mnts.), Dedeckera eurekensis (hřebeny Cottonwood Mnts. a Last Chance Range), Eriogonum intrafractum (hřebeny Cottonwood Mnts., Funeral Mnts., Grapevine Mnts. a Panamint Mnts.) a Astragalus lentiginosus (údolí Eureka).
 |
Yucca brevifolia
|
