Myslím, že
květnovými obrázky bychom asi snadno zahltili
server. Kvete totiž snad úplně všechno, a
echinocereusy zejména. Takže vybírejme jen
z toho nejlepšího – a začínáme skvostem
nad skvosty, neboť Echinocereus
delaetii je opravdový krasavec i
v době, kdy nekvete.
 |
|
Echinocereus delaetii
|
Svými
bělostnými vlasy připomíná semenáčky
Cephalocereus senilis, a když zakvete, pak
fialová barva květů nádherně s bílými
vlasy kontrastuje. Měl jsem tu vzácnou
příležitost asi před 4 lety E. delaetii
pozorovat v přírodě, v pohoří Sierra de la
Paila. Roste tu v řídkém porostu nízkých
borovic, v bohatých, hlubokých půdách,
odhadem něco pod 2000 m n. m., kde tvoří asi
čtvrt metru vysoké trsy několika bělostných
stonků.
Letos na jaře jsem se za ním znovu
vypravil. Prašná cesta do nitra pohoří Sierra
de la Paila se po několika kilometrech od
asfaltky začíná zvedat k prvním kopcům,
které jsou hustě porostlé zajímavou formou
Ariocarpus retusus a ještě zajímavějšími
Thelocactus rinconensis – asi ssp.
freudenbergii (viz seriál – zpráva o
mexickém putování, který je pro noviny
připravován). Pak se cesta začíná kroutit ve
stoupání mezi kopci, a najednou – železná
brána na pořádný zámek. Cesta je uzavřena,
vstup do soukromého ranče je bez povolení
zakázán. Zůstali jsme stát asi 15-20 km před
cílem, zklamáni, že kytku neuvidíme, ale
s nadějí, že lokalita je chráněná i před
jinými vlivy. Pokud už ovšem nejsou ty
kytičky někde v Japonsku, nebo pokud na
místě lokality už místo borovic neroste
řídký porost mizerné kukuřice.
 |
|
Echinocereus rayonensis
|
Do
blízkého příbuzenstva E. delaeti (skupina
Longisetii) patří tento E.
rayonensis. Abych řekl pravdu, mám ve
sbírce i další kytky z tohoto okruhu, E. longisetus a E. nivosus, ale nějak se mi
nedaří je od sebe bezpečně rozlišit.
 |
|
Echinocereus longisetus |
To
nakonec můžete posoudit sami, při pohledu na
skoro stejný E. longisetus. Ovšem parádu ve sbírce
nadělají i bez květů, ať je to ten, nebo
ten. Kvetou však až jako starší rostliny,
těm mým to trvalo déle, než 10 roků po
výsevu. Snad proto se kaktusy z tohoto okruhu
v nabídkách semen či rostlin nevyskytují moc
běžně.
 |
|
Echinocereus reichenbachi f. albispinus,
Busek |
Na počest
novomexického znalce, pana Morricala, byl
popsán další zajímavý echinocereus, E.
morricalii. Ten zaujme zejména tím, že
tvoří poléhavé trsy sytě zelených a
naprosto beztrnných stonků. Je proto dobré ho
pěstovat v plochých mísách, ve výživném
hlinitopísčitém substrátu, kde má jednak
dost živin, jednak i dost místa pro nadzemní
část dlouhých poléhavých stonků, jednak i
pro rozprostření podzemní části – široce
rozprostřených kořenů. Nechci se moc
opakovat, ale nedá mi to – když zakvetou a na
trsu se objeví polštář fialových velikých
květů, pak je na človíčku, aby na chvíli
zkoprněl. Začátkem května sice kvetl málo,
ale koncem května mělo mých 5 rostlin desítky
květů. Jestli všechny blizny přijaly dobře
pyl, pak bude dost semen i na to, abych je
v distribuční akci semen mohl přibalovat jako
dárek.
 |
|
Echinocereus dasyacanthus
|
A
jestli máte dojem, že té fialové barvy
v květech echinocereusů už bylo příliš,
pak trochu změny – a máme tu hezky žlutou!
To E. dasyacanthus takhle kvete. U něho se
objevují i květy bílé, oranžové, nahnědlé
a také červené. Záleží na tom, na kterém
kopečku v rozsáhlém areálu roste. Vyskytuje
se totiž jak na severu Mexika, tak i v Texasu a
Novém Mexiku v USA.
 |
|
Echinocereus stramineus
|
Úplně
největší květy mohli návštěvníci sbírky
obdivovat u E. stramineus. Ten rozkvetl květem
skoro 15 cm širokým. Viděl jsem je kvést i
v přírodě, metrové polštáře stonků se
stovkami květů, ale tak velký květ jsem
kupodivu viděl až ve sbírce. V českých
sbírkách je rozšířený i pod jménem E. dubius, díky množství semen, která takto
označená byla před 15 až 20 lety v ČSSR
distribuována. E. dubius (E. enneacanthus var.
dubius) je ale jen řidčeji otrněný
příbuzný.
 |
|
Thelocactus conothelos CH
477
|
Také
mi konečně poprvé rozkvetl zajímavý
telokaktus, na který jsem byl už dlouho
zvědavý. A hned překvapil, neboť ukázal
květ jemně světlounký, lehce narůžovělý
– vůbec barvou nepřipomínající klasický Thelocactus
conothelos. Ten – jak víme, kvete sytě a
spíše temně fialovým květem. U této
kytičky je jmenovka, která naznačuje, že
semínka našel Jarda Chvastek, a to koncem dubna
v roce 1995, u La Soledad v mexickém státu
San Luis Potosí, a nález označil studijním
číslem CH 477. Zatím vykvetla jediná
rostlina, bude potřeba čekat, jak se vybarví
další květy, u dalších rostlin se stejnou
jmenovkou.
 |
|
Thelocactus conothelos
var. aurantiacus |
V květnu
rozkvétají další telokaktusy, takhle
například kvete další z rodiny Th.
conothelos, a to varieta aurantiacus. Jak samo jméno variety
napovídá, květ má být barvy zlaté, což
v tomto případě zcela určitě splňuje.
Rozkvétají už jako mladé kytičky, asi 4 –
5 let po výsevu, takže jsou ve sbírkách
hodně oblíbené.
 |
|
Thelocactus leucacanthus
var. schmollii
|
Zajímavý
je také Th. leucacanthus. Uvnitř tohoto druhu
existuje pár zajímavých forem, které sice
autoři většinou chápou jako synonyma, ale ve
sbírkách jsou dobře odlišitelné. Tahle forma
by měla představovat varietu schmollii, roste trsovitě, nízce
sloupkovitě a ochotně kvete sytě fialovým
květem.
 |
|
Rebutia diersiana
|
Abychom
nezůstali jen u toho Mexika, na jaře kvetou
samozřejmě i kaktusy z Jižní Ameriky. Ty
v mé sbírce jsou k vidění jen sporadicky,
ale potěšme se pohledem na Rebutia
(Mediolobivia) diersiana, která takhle
zlatavými květy vykvetla hned na prvního
máje.
 |
|
Sulcorebutia gerosenilis
|
A
co
Sulcorebutia
gerosenilis
(hertusii)? Také ona se pyšní
vlasovitými trny (podobně jako třeba E. delaetii), také ona kvete na jaře jako o
závod. Oba druhy se daří pěstovat ve volné
kultuře, jen s případným přikrytím proti
přemokření při déletrvajících deštích.
Pak rostou nízce, kompaktně, bohatě kvetou i
plodí. Jsou to totiž vysokohorské rostliny, a
naše horké, stíněné skleníky snášejí jen
s velkými výhradami, rostou do sloupků a
kvetou rozhodně méně.
Za měsíc zase nashledanou – Pavel Pavlíček
|
