Taxon
Turbinicarpus alonsoi Glass et Arias, Kakt. und and. Sukk., 47: 25, 1996
Druh dostal své jméno na počest svého nálezce. Rostliny objevil tehdy čtrnáctiletý Alonso Garcia Luna, žák Alfredo Laua.

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, kulovitě zploštělý, až 90 mm široký, velká část stonku pod zemí.Žebra zelenošedá až šedavé barvy, spirálovitě uspořádaná, rozložená do výrazných hrbolů; hrboly až 15 mm dlouhé, při bázi 13 mm široké, po stranách lehce hranaté, na spodní straně kýlnaté; areoly zpočátku vlnaté, později olysávající, vlna zpočátku do hněda, později šedne. Trnů 3-5, zploštělé, korkovité, až 20 mm dlouhé, šedé s tmavším koncem, nepravidelně se ohýbající.
Květ
až 30 mm široký a dlouhý, okvětní lístky asi 4 mm široké, třešňově červené až růžovofialové, s intenzivněji zabarveným středním proužkem, se sytějším okrajem na špici; blizna se 6 laloky převyšuje asi o 2-4 mm tyčinky.
Plod
až 10 mm dlouhý, 5 mm široký, hladký, červený až tmavě fialový, na bázi světlejší, podélně pukající, s asi 40 semeny.
Semeno
až 1 mm dlouhé, 0,75 mm široké, s černou bradavičnatou testou, hilum vpadlé.

Variety
Rostliny na lokalitě jsou velmi uniformní, lehce se odlišují snad jen sytostí vybarvení květu.

Výskyt
Areál rozšíření je jako u řady jiných turbinikarpusů poměrně malý, v délce a šířce asi 2 km, podle současných znalostí se nalézá jihovýchodním směrem od městečka Xichú, na severovýchodě mexického státu Guanajato. Na strmé břidlicovo jílovité stráni často ve společnosti nového Strombocactus disciformis var.esperanzae. Jeho květ je stejně zabarvený, jako květ T.alonsoi. Z ostatní doprovodné sukulentní flóry je možné jmenovat Echeveria sp., Agave sp., Yucca sp., zajímavou formu Mammillaria schiedeana, M.saetigera, M.candida, Astrophytum ornatum a Ferocactus echidne.
Typová lokalita T.alonsoi leží vzdušnou čarou asi 25 km jižně od lokality T.rioverdensis, kde roste i zajímavá forma T.schmiedickeanus var.schwarzii, a asi 25 km severně od areálu rozšíření T.pseudomacrochele. Poměrně nevelká vzdálenost je ovšem zkreslujícím údajem, nutno uvážit, že mezi zmiňovanými lokalitami leží geografická bariéra v podobě řady horských hřebenů. Tento fakt dává zároveň naději k nalezení dalších turbinikarpusů, které by zapadaly do "linie mezičlánků".

Pěstování
Rostliny v přírodě kvetou v březnu až červnu, semenáčky v kultuře kvetou opakovaně a celkem velmi ochotně až do konce září. V plodu je někdy i sto semen, které ochotně klíčí a semenáčky dobře rostou i na svých kořenech. Klíčence je ovšem vhodné roubovat na Pereskiopsis sp., na kterých často ještě týž rok kvetou a plodí množství semen. Je tedy předpoklad, že za několik málo let bude T.alonsoi v našich sbírkách naprosto běžnou rostlinou. Stejně, jako je tomu i u ostatních "nových" druhů rodu Turbinicarpus. Je to tak jistě dobře, neboť s množstvím kulturních rostlin na trhu zároveň klesá tlak na populaci v přírodě a omezují se tím případné snahy o pašování divokých rostlin.
Foto: Milan Zachar na stanovišti.

Poznámky
Charles Glass spolu se čtrnáctiletým Alonso Garcia Lunou nalezli tento atraktivní Turbinicarpus koncem roku 1994. Alonso tehdy myslel, že nalezl Ariocarpus. Glass okamžitě rozpoznal, že se o Ariocarpus nejedná, na chvíli však byl na pochybách, zda se nejedná o nějakou formu Obregonia. Dlouhé, trojhranné a nahoře poněkud zploštělé bradavky tuhle mýlku docela dobře zdůvodňují. Teprve po podrobném zkoumání zblízka zjistil, že se jedná o nový Turbinicarpus, taxon od ostatních druhů rodu velmi jasně odlišitelný. Halda tvrdí, že tuto lokalitu navštívil a rostliny nalezl již v roce 1985 (Cactaceae etc. 1996). Říha tuto informaci označil za lživou (Kaktusy 1997).

Literatura
Lux A., Zachar M., Turbinicarpus alonsoi, Cactaceae etc., 6: 118-120, 1996
Zachar M., Staník R., Lux A., Dráb I., Rod Turbinicarpus, p. 97, 1996

Autoři
Foto: Milan Zachar na stanovišti.
Text: Pavel Pavlíček.